Bláhové psaní

Výbor z dosud nezveřejněných povídek, básní a fragmentů Filipa Topola nabízí intenzivní a nekompromisní pohled do jeho světa – světa přátelství, závislosti na alkoholu, pražské atmosféry, touhy a lásky. Kniha Bláhové psaní uzavírá edici Archiv Filipa Topola, jejíž první díl se věnoval textům o Kiliánu Nedorymovi. Ukázka z textu zachycuje smyslnou a zároveň znepokojivou scénu: „Stiskla mi zubama nehty u levý ruky. Zajela pod ně a jemně je třela. Ukazováček, prostředníček a prsteníček. Za chvilku jí z úst vyklouzl prsteníček a ukazováček. Zůstal jen prostředníček. Kousala do nehtu v pravidelných intervalech, cítil jsem malé něžné zídky jejích zubů, ďábelské bylo, když špičkou jazyka přejela po bříšku toho prstu. Měl jsem ho okousané a omlácené od hry na piáno. Bylo drsné a její jazýček, ta květinová špička, ho změkčoval, omlazoval a mě to odnášelo někam do nebe. Byla tak hebounká, že věřím, že v jejích ústech létaly malinké zářivé jiskřičky, hvězdy toho smutného vztahu. Nedalo se to vydržet, bylo v tom něco zvířecího a zároveň andělského, jako kdyby mi ten prst, ten nehet, zahalila křídly, křídly, které mají zoubky, bílé, drobné a vykvetlé krásou, smutkem a něhou. Byla úplná tma. Dělaly se mi mžitky před očima. Pravou rukou jsem jí držel kolem pasu, nehladil jsem jí, jen jsem jí držel. Ruka mi začínala dřevěnět. Byli jsme nazí a ta těla se chvěla. Cítil jsem pach nebo vůni alkoholu a cigaret a nějakého parfému. Pili jsme předtím víno, bylo ticho, tma a její a moje oddychování, velmi klidné, tiché a nějak – nevím – očekávající? Byla jemná, hebounká, prsa jsem jen tušil v té tmě a v tom tichu.“