Hannah Arendtová ve svém nedokončeném díle, vydaném posmrtně, zkoumá klíčové a odlišné aspekty lidské existence: myšlení, vůli a úsudek. Druhá část se soustředí na sílu vůle a s ní spojenou otázku svobody. Koncept vůle se plně rozvinul až s nástupem křesťanství, kde se střetávala víra ve všemohoucího Boha a představa svobodné vůle. Tento konflikt přetrvává i v moderní době, po úpadku tradičního metafyzického myšlení, a projevuje se jako rozpor mezi svobodou a příčinností, či později, zákony historie. Svoboda byla proto často filosofy považována za pouhou iluzi. Arendtová se ptá, jaká je však skutečná zkušenost svobody. Sleduje vývoj myšlenek o vůli od Aristotela, Pavla a Augustina, přes Tomáše Akvinského a Jana Dunse Scota, až po moderní kritiku vůle u Nietzscheho a Heideggera. Závěrem konstatuje, že hlubší porozumění vůli měli spíše lidé činu, pro něž je zdrojem jednání, než samotní filosofové.