Příběh Klementa Lukeše (1926–2000) je nedílnou součástí českých dějin 20. století. Po roce 1945 se aktivně zapojil do komunistické strany, která mu, navzdory jeho vážnému zdravotnímu postižení – nevidimosti – nečekaně nabídla možnost působení ve školení stranických funkcionářů. Jako osobní vychovatel Antonína Novotného, Lubomíra Štrougala, Miloše Jakeše a dalších se Lukeš brzy dozvěděl o slabších stránkách a omezeních tehdejších mocipánů. Od poloviny padesátých let se stal významným představitelem revizionistického hnutí, hledajícím alternativu ke stalinismu a inspirovaným jugoslávským modelem podnikových samospráv. V roce 1961 byl falešně obviněn z vedení projugoslávského spiknutí; rozsáhlý proces, podobný Slánskému a spol., se nekonal pouze díky nezájmu Sovětského svazu. Lukeš však pokračoval v opozici i v následujících letech, aktivně se podílel na dění v roce 1968, v Chartě 77 a v osmdesátých letech se zapojil do organizace samizdatové literatury. Režim měl v Lukešovi jen málo tak silných a schopných oponentů, který se vzepřel očekávání a odmítl život v okrajové pozici.