Emil Hakl ve svém románu předvídá dlouhodobé snahy vědy o vytvoření umělého člověka. Tato „frankensteinovská“ ambice se v knize naplňuje nečekaně, v prostředí bez profesionálního zázemí. Přesto se hlavní postavy dostávají do silného vztahu, který se postupně vyvíjí v hlubokou náklonnost, vzájemnou závislost, spiklenecké přátelství i sexuální pouto. Román, psaný Haklovým charakteristicky stručným a rychlým stylem, je příběhem lásky s prvky detektivky a zároveň oslavou života bez ohledu na jeho původ.