Druhá symbolistní sbírka Otakara Březiny, vydaná roku 1896, představuje významný posun v jeho tvorbě. Podobně jako v *Tajemných dálkách* je i zde cítit melancholická atmosféra. Zřetelně se v ní objevuje myšlenka, která je pro Březinu klíčová: člověk nese tíhu staré viny, jež ho provází celým životem. Přesto i v této tíživé vizi existuje naděje, smrt je vnímána jako cesta k vyššímu bytí a tma jako předstupeň světla. Závěrečná báseň sbírky vyzařuje plnou naději.