Svět, tělo a ďábel

Mám pocit, že pojem hřích pro mnohé z nás ztratil smysl, protože jsme museli hledat jinde, abychom pochopili skutečnou ničivost zla. Zlo je nepopiratelné, ale to, co dnes považujeme za největší zlo světa, se zásadně liší od tradičního chápání hříchu jako osobních chyb nebo přestupků proti Bohu. To, co skutečně představuje zlo, tímto konceptem nezachytíme. Proto nás hřích už tolik nezajímá. Navíc jsme se s tímto slovem často setkávali v souvislosti s odsuzováním, vylučováním, ovládáním a sebezničujícími pocity, a jen zřídka jako s nástrojem k pochopení, soucitu nebo odpuštění. Zdá se mi, že čím více se náboženství nebo kultura zaměřuje na hřích, tím méně láskyplní a otevření jeho přívrženci jsou. Stačí si vzpomenout na kultury založené na zahanbování v některých islámských zemích, rigidní formy judaismu, vážnost kalvinistické Ženevy, krutost puritánské Nové Anglie, přísnost mnoha luteránů a inkvizici ve Španělsku i v lidové katolické víře.