Stromu zbývá naděje

Tyto eseje se zaměřují na téma naděje a prokazují autorův hluboký respekt ke všem jejím projevům. Podle něj v naději nespočívá pouze snaha o konkrétní cíl, ale i touha po něčem hlubším, po absolutnu. V době krize, kterou autor chápe v širokém smyslu, nabývá naděje zvláštního významu. Krize, ať už osobní či společenská, totiž odhalí iluzorní naděje a umožní té pravé, očištěné a zralé, se rozvinout. Autor vnímá krizi jako plodnou půdu pro naději. V eseích se kriticky vyjadřuje k jednostrannému ateismu i povrchnímu náboženství a přiklání se k teologii, která se podobá Bibli svou otevřeností a bohatstvím interpretací, spíše než k uzavřeným systémům vědy či ideologií.