Šéf

Když jsem se poprvé setkala s Chase Parkerem, nezačalo to zrovna dobře. Schovávala jsem se u toalet v restauraci a zoufale zanechávala vzkaz kamarádce, aby mě zachránila z hrozného rande. Chase šel kolem, zaslechl mě a začal mi radit ohledně vztahů, přičemž mě označil za potvoru. Odsekla jsem mu, ať si hlídá vlastní záležitosti – i když musím přiznat, že vypadal dobře – a vrátila jsem se ke stolu. Když kolem procházel znovu, uchechtl se a já sledovala, jak odchází. Po zbytek večera jsem se na něj tajně dívala. Jednou mě přistihl a mrknul na mě. Když se pak s atraktivní společnicí objevili u našeho stolu, myslela jsem, že mě Chase přišel udávat a prozradit můj plán utéct. Místo toho se tvářil, jako bychom se znali, posadil se a začal vyprávět trapné a vymyšlené historky z našeho údajného dětství. Z nudného večera se najednou stalo bizarní a zábavné setkání. Když jsme se na konci večera rozloučili, nemohla jsem na něj přestat myslet, i když jsem si byla jistá, že už ho nikdy neuvidím. Jaká šance je, aby se dva cizí lidé potkali dvakrát v tak velkém městě? A jaká šance, že se o měsíc později stane mým šéfem?