Šašo

Příběh Shakespearovy hry Král Lear je široce známý a do jisté míry se podobá naší lidové pohádce Soľ nad zlato. V obou případech se stárnoucí král ptá svých tří dcer, jak ho milují. U Shakespeara i v pohádce dvě dcery krále lichotí a následně zklamou, zatímco třetí se nechce uchýlit k prázdným slovům. Král ji proto podezírá z nelásky a zavrhuje ji. Podobného základu využívá i román Šašo od Christophera Moora, který známý příběh vypráví z pohledu královského šaša. Ačkoli na britském dvoře panuje stejná přetvářka, zrada a intriky jako v Shakespearově tragédii, Moorův král není soucitná a zklamaná postava, ale ještě větší pokrytec než jeho dvě nevěrné dcery. Perspektiva šašovského vypravěče umožňuje příběhu nabýt absurdních rozměrů. Moore je v motivaci svých postav velmi kreativní, využívá situační komiku, slovní hříčky a nebojí se tabuizovaných témat a výrazů, které jsou v médiích často cenzurovány. Čtenář se dočká nespoutaného rabelaisovského humoru a, jak sám Moore přiznává v doslovu, by nejraději vrhl Leara do propasti, aby přestal kvílet ve svých žalostných monozích. Moorova inspirace však nespočívá pouze v Králi Learovi, ale i v dalších Shakespearových hrách. V románě se tak objevují i tři čarodějnice z Macbetha, paroduje se Hamlet včetně jeho slavného monologu o bytí a nebytí a zjevuje se duch v podobě ženy, manipuluje se s jedy a zázračnými prostředky k udržení lásky. Šašo je neotřelý a nekonvenční pokus o literární persifláž, který zaujme čtenáře obeznámeného se Shakespearovým dílem domýšlením známého příběhu a prohlubováním osudů známých postav. Čtenáře méně zasvěceného si zase získá autorův humor, který je v současné literatuře vzácný. A možná ho, jak uvádí autor v doslovu, přivede i k tomu, aby se seznámil s dílem Williama Shakespeara.