Thomas Bernhard ve svém debutním rozsáhlém románu z roku 1967 s charakteristickou nekompromisností, ironií a především prozaickou jistotou, ukazuje tíživé aspekty lidské existence, která se často jeví jako nevýslovné trápení. Příběh sleduje lékaře a jeho syna při cestách do odlehlých štýrských vesnic, kde vládne věčná tma. Jeho pacienti, různí svým původem i druhem utrpení, pro mladého studenta představují obraz života jako nekonečné nemoci. První část románu se zaměřuje na popis rozjitřených lidských duší, zatímco druhá pokračuje vyprávěním knížete Sauraua, kterého lékař navštíví na zámku hluboko v lesích. Saurau ve svém rozsáhlém a vyčerpávajícím monologu, jenž reflektuje rozpadající se svět, vyjadřuje touhu po zániku, protože svou schizofreni vnímá existenci jako přežitek. Děj se odehrává krátce před neznámou „katastrofou“ a tento román je jedním z nejvýraznějších Bernhardových děl, předznamenávajících směr jeho budoucí tvorby.