Odpověď na Jóba

Slavný analytický psycholog C. G. Jung ve svém posledním díle, Odpověď na Jóba, napsaném v roce 1952, podrobně zkoumá historický vývoj vztahu mezi Bohem a člověkem. Tento významný text je psychologickým pohledem na biblický příběh o Jóbovi, jehož zkoušky Jung vnímal jako klíčový moment v „božském dramatu“. Jung se k textu nepřibližuje jako teolog, ale jako čtenář, který v něm nachází osobní význam a vlastní emoce. Na základě Knihy Jób se Jung snaží odpovědět na základní náboženské otázky, především na otázku lidského utrpení. Zkoumá také proměnu naší představy o Bohu – Jahve pro něj představuje nevědomí, tedy sílu, která v sobě zahrnuje dobro i zlo, lásku i hrůzu, a je božstvem bez sebekritiky. Celý proces stvoření, v němž se Jahve spojuje s božskou Moudrostí Sofií a následně ji nahrazuje Izraelem, a nakonec Vtělení, Jung chápe jako transformaci božství a lidského vědomí. Přestože Jung považuje Boha a nevědomí za pojmy, které nelze plně definovat, je přesvědčen, že obraz Boha je neodlučitelně spojen s obsahem našeho nevědomí, konkrétně s archetypem bytostného Já.