Odcházím do snu a jiné povídky

Zkušenost z koncentračního tábora ukázala spisovateli, že nejpřesnější způsob, jak ji sdělit, spočívá v zachování její původní, syrové podoby. To, co se mělo jevit jako konec světa, se v očích vypravěče stalo znovu každodenní realitou, jak ji vnímal jako chlapec. Právě tato zevšednělá apokalypsa je ústředním bodem, ze kterého Arnošt Lustig vykresluje obrazy systematického ničení a vraždění. Tato posedlost zážitkem zevšednělé hrůzy určovala jeho tvorbu po celý život, ačkoli mu jeden kritik na začátku kariéry radil, aby se s židovskou tragédií rozloučil a nepohlížel do minulosti. Kritik však netušil, že spisovatel si téma nevybírá, ale že si ho téma vybírá samo. Lustig se od holocaustu odklonil jen výjimečně a i tehdy se soustředil na krajní situace. Všechny jeho prózy, ať už povídky, novely či romány, spojuje právě tento základní pohled, vycházející z mezní situace. I popis útěku dvou chlapců z tábora, vrcholící honem organizovaným starými myslivci, působí v Lustigově podání jako věcná zpráva o běžné události.