Michel Faber je především prozaik, poezii se věnoval jen příležitostně a s nadsázkou říkal, že by se jeho první sbírka mohla dočkat až v pokročilém věku. Změna nastala, když jeho manželka Eva po dvaceti letech společného života onemocněla nevyléčitelnou rakovinou kostní dřeně. Faber se proto vrátil ke své původní profesi ošetřovatele. V londýnské nemocnici, kde Eva trávila poslední měsíce, začal psát básně, které tvoří jádro této sbírky – přes sedmdesát textů na zhruba 140 stránkách. Básně se soustředí na průběh nemoci, Evinu smrt a Faberův prožívání smutku. Jsou nekompromisně upřímné, silně emotivní a místy protkané černým humorem. Většina z nich je psána volným veršem s minimem rýmů, což paradoxně zvyšuje jejich srozumitelnost a bezprostřednost. Tyto básně, které ocenil například Ian McEwan, odhalují univerzální zkušenost ztráty životní lásky. Faber dal hlas těm, kteří o rakovině mlčí kvůli společenskému tabu, a nemocným, kteří své pocity skrývají.