Rakušan Heinrich Harrer, horolezec a cestovatel, se do Tibetu dostal za neobvyklých okolností. Během cesty z expedice na horu Nangá Parbat je v Indii zastihla druhá světová válka a byli s horolezcem Aufschnaiterem internováni v britském táboře. Po dramatickém útěku se jim podařilo dostat do Lhasy, a to částečně legálně, částečně skrytě. I po nuceném odchodu z Tibetu v roce 1951 Harrer neztratil o tuto zemi zájem. Z prvotního obdivovatele se stal odborník na tibetské dějiny, zejména období čtrnáctého dalajlamy. Ve své knize *Návrat do Tibetu* porovnává Tibet z let 1944–1951 s tím současným, kam se v osmdesátých letech vrátil. Setkává se se starými přáteli a navštěvuje kulturní památky, ale vnímá, jak ztrácejí svůj původní význam pod nánosem turistického ruchu. Sleduje změny v Tibetu, které se bohužel většinou nevyvíjejí pozitivně. Uvědomuje si nenahraditelnost autority dalajlamy, který od 15. století zastával v Tibetu roli vládce, a poukazuje na to, že současná role pančhenlamů je spíše církevní. Dalajlama emigroval do Indie v roce 1959 a pančhenlama dosazený na jeho místo nikdy nezískal stejnou autoritu. Přestože Harrer nevěří v příznivý politický vývoj Tibetu, je přesvědčen o přetrvání tibetské kultury. Kniha je doplněna množstvím černobílých a barevných fotografií a obsahuje prohlášení Jeho svatosti dalajlamy k 31. výročí Tibetského národního povstání. (48 stran, ilustrace, přílohy, některé barevné).