„Mysterium Coniunctionis“ je třísvazkové dílo, které představuje vrchol Jungovy pozdní tvorby. Jung v něm využívá alchymistickou tradici k propojení vlastních prožitků a poznatků získaných z hlubin nevědomí s historicky ověřenými a objektivně existujícími paralelami. Díky tomu se mu podařilo zasadit své psychologické poznání do kontextu evropského duchovního vývoje.
Psychologie, ačkoliv relativně mladá věda, postupně potvrzuje protikladnou strukturu psyché, která je společná všem přírodním procesům. Energie vzniká z napětí mezi protiklady, a právě toto napětí vědomí často odmítá přijmout, přestože z něj čerpá sílu. Alchymistická filosofie se na rozdíl od psychologie protikladům a jejich sjednocování věnovala intenzivně a používala k jejich popisu symbolický jazyk, který se podobá jazyku snů.
Vědomí usiluje o jednoznačnost a jasná rozhodnutí, ale neustále se musí vyrovnávat s protichůdnými myšlenkami a tendencemi. Tyto nekompatibilní obsahy jsou často potlačovány do nevědomí, ať už zvykem, nebo záměrně. Tím se však protikladná pozice v nevědomí ještě posiluje.
Alchymisté, aniž by si uvědomovali, že zkoumají psychické struktury, se domnívali, že se zabývají látkovými proměnami. Právě tato nevědomost jim umožnila odhalovat hluboké a často i stydlivé procesy probíhající v lidské psyché bez jakýchkoliv zábran. Proto má alchymie pro psychologa tak velký význam.