Přibližně před sto padesáti lety před narozením Ježíše Krista se v Palestině vzbouřila skupina židovských rolníků proti syrsko-řeckým vládcům, kteří ovládli jejich zemi. Po třicet let bojovali s odhodláním a touhou po osvobození, které má v dějinách jen málo srovnání. Autor vnímá toto povstání jako první moderní boj za svobodu a jako inspiraci pro mnohá pozdější hnutí.
Při vyprávění o Makabejcích se však často zaměřuje na jejich hrdinství a odpor proti útlaku, zatímco historické souvislosti a politické a sociální problémy revoluce opomíjí. Příčinou vzpoury se stal výnos z roku 167 př. n. l., kterým Antiochos IV. Epifanes zakázal židovské zákony a znesvětil jeruzalémský Chrám, který ovládali židé s řeckými názory. Počáteční pasivní odpor, kdy lidé raději podstupovali smrt než porušili zákon, se proměnil v ozbrojené povstání díky Matatiášovi, prostému knězi z Modinu. Společně se svými syny se stal vůdcem vzpoury proti řecky smýšlející židovské šlechtě a jejich spojencům, helénistickému státu.