Mezi Davidovou a rudou hvězdou: Židovské odpovědi na krizi liberální emancipace

Poslední desetiletí 19. století a první léta 20. století představovala zásadní období pro otázku plného začlenění evropských Židů do moderních národních států, které se vyvíjely z převážně křesťanských společností. Vzestup politického antisemitismu naznačoval, že dosavadní model integrace – kombinace politických, kulturních a sociálních aspektů – je v krizi. Židé získávali občanská práva, asimilovali se jazykově a vzdělanostně, a posouvali se do středních a vyšších společenských vrstev. Udržování židovské identity bylo tolerováno, pokud se omezovalo na náboženskou praxi a nebránilo plnému zapojení do života společnosti. Tento ideál, prosazovaný liberálně-národním proudem v politice západní a střední Evropy, nebyl vždy plně naplněn, ale díky své dynamičnosti a iniciativě se stal pro mnoho evropských Židů symbolem naděje. Tato naděje rostla s tím, jak se tato vize, byť neúplná, postupně stávala skutečností v 19. století.