Tento text představuje jeden ze stěžejních spisů řecké filosofie, který se zabývá otázkou podstaty skutečnosti. Ptá se, zda je skutečné to, co je konkrétní a jednotlivé, nebo to, co je obecné a univerzální. Platón zastával názor, že pravá skutečnost spočívá v obecných idejích, zatímco jednotlivé věci jsou pouze nedokonalými odrazy těchto idejí. Aristoteles s tímto Platónovým pohledem nesouhlasil a tvrdil, že obecné existuje pouze jako předobraz v samotných věcech, které jsou konkrétní a existují v čase a prostoru. Podle Aristotela je možné hovořit o obecném pouze skrze jednotlivé příklady.
Aristoteles, významný žák Platónův (384–322 př. n. l.), pocházel ze Stageiry v Makedonii. Po téměř dvaceti letech strávených v Platónově Akademii se po jeho smrti přesunul do Malé Asie. V roce 336 se vrátil do Athén, kde založil vlastní filosofickou školu v Lykeiu. Později, po smrti Alexandra Velikého, byl obviněn z bezbožnosti a nucen odejít do vyhnanství na ostrově Euboia, kde nakonec onemocněl a zemřel.