Třetí mandel sonetů

Kam nás ve svém třetím cyklu sonetů zavedl Miloň Čepelka, mistr slova v jeho písemné, mluvené i zpívané podobě? Neobvykle třeba i na řecký ostrov Korfu, který nedávno přidal do řady svých obdivovatelů, ale především – a to je pro něj zcela typické – do krajin duše, srdce i těla. Na první pohled by se mohla tato sbírka zdát rouhavá, rezignovaná či hořká. Tyto tóny v ní skutečně najdeme. Ale stejně jako na Zemi, kde i v bezútěšné bílé krajině severu září polární záře, i v Čepelkových sonetech se skrývá široká škála chutí, vůní, odstínů a postřehů o smyslnosti žen i nesmyslnosti lidského života. A především mistrovská práce se slovy, díky níž autor kouzlí s náladami a vyzněním. Stejně jako z jedněch pastelových barev lze namalovat jak idylickou krajinu, tak expresionistický výkřik, Miloň Čepelka potřebuje jen ochotné řádky a pero. Důležitým rysem této sbírky je i pohled na vyšší věk. Často se o něm mluví jako o „druhém dětství“, ale takový úsudek není vždy na místě. Vždyť co je větším dobrodružstvím, než dívat se na svět dětskýma očima? A pokud člověk po překonání středního věku znovuobjeví tuto schopnost a přidá k ní smíření, může napsat Sonet o jednom dětském pohledu. Tři Mandele obsahují pětačtyřicet sonetů, což odpovídá poločasu fotbalového zápasu. Přejme autorovi – a sobě samým –, aby jich napsal ještě dost na celý zápas i s prodloužením. Nechejme se někdy zasáhnout (vystřelenými slovy), jindy omýt (vlnami emocí) a občas jen ovívat (větrem, probuzeným odvážným rýmem). Vyhraďme Mandelům Miloně Čepelky – včetně těch, které teprve vzniknou – pohodlné místo v knihovně, na nočním stolku či v kabelce plné dalších potřebných věcí.