Lidé ze stepi

Román odehrávající se v letech 1946–1948 v jihoukrajinském kolchozu vypráví o snaze zemědělců obnovit zničenou stepní půdu po válce a po následném suchu. Dříve vnímané přírodní katastrofy, jako jsou bouře, sucho a přívalové deště, již nejsou připisovány osudu, ale překonávány díky vědeckým poznatkům Michurina, které se v kolchozu ihned uplatňují. S novými metodami hospodaření se mění i myšlení lidí, kteří se stávají schopnými organizátory, výzkumníky a zdatnými zemědělci. Učí se spoléhat na sílu kolektivu a na sovětskou vládu, čelit překážkám a s odhodláním pracovat na dosažení bohaté úrody, v souladu s Mičurinovým heslem: „Nesmíme čekat na přízeň přírody, ale aktivně ji ovlivňovat.“ Prostřednictvím vzpomínek starých kolchozníků román sleduje historii kraje od carského Ruska přes občanskou válku až po hrdinský odpor místních obyvatel během fašistické okupace.