Kurupira: Zlověstné tajemství

Uprostřed amazonských pralesů, na hranici Brazílie a Venezuely, se tyčí děsivá stolová hora. Je vysoká stovky metrů a pro místní indiány představuje nepřístupnou a děsivou horu, kde sídlí nejmocnější démon pralesa. Právě sem se v románu A. C. Doylea Ztracený svět vydala expedice profesora Challengera a objevila dávno vyhynulé tvory. Ale co je na tom pravdy? Proč se indiáni této hoře vyhýbají? Co viděli zlatokopové a hledači pokladů, kteří se k ní přiblížili? A co zažil sám autor při cestě k Kurupiře? Nedávno brazilská vláda na žádost Američanů uzavřela celou oblast i pro vědce. V noci ticho prořezává zvláštní, chrčivý řev, který přichází z výšky. Zpočátku krátký, pak se vrací v dlouhých vlnách, od dunivého hřmění až po zlověstné bublání. Nikdy jsem nic podobného neslyšel. V naprosté tmě je okraj plošiny neviditelný, ale opakující se řev dokazuje, že na hoře žije něco velkého a neznámého. Pokud se to tam nemohlo dostat z okolí, muselo se vyvíjet odděleně po miliony let. Ta představa mě děsí. Pak se mraky rozestoupí a vyjde měsíc. Skalní stěna se v jeho světle třpytí a vypadá jako z pohádky. Je tak vysoká, že se zdá, že její srázy splývají s oblohou. Jako by to byl most spojující Zemi s hvězdami, most, na který člověk nemá vstoupit.