Když je člověk někdo

Hra ve třech dějstvích. „Když je člověk někdo“ je Pirandellovo nejosobnější drama. V hlavním hrdinovi, úspěšném básníkovi, lze snadno rozpoznat ironickou podobu samotného Pirandella – stejně jako jeho ocenění (jmenování do Italské akademie v roce 1929 a Nobelova cena v roce 1934) a vztah s mladou Verocciou, který má kořeny v jeho skutečném vztahu s herečkou Marty Abby z divadla Teatro d´arte. Hra se zabývá rozporuplností a neustálým bojem mezi životem, který je neustálá změna, a formou, která je statická a neměnná. Hlavní postava, známý a uznávaný básník čekající na hraběcí titul, prožívá díky lásce k mladé Veroccii období inspirace a pocitu mladosti. Básně věnované Veroccii vydává pod jménem Délago a mezi mladými se tak zrodí kult této nové literární hvězdy. Básník se snaží zbavit své staré identity – slavného „Někdo“ – a proto napíše sbírku, která se záměrně podobá dílům Délaga, čímž by se chtěl jako „Někdo“ zdiskreditovat. Jeho rodina mu však publikaci zakáže, aby neohrozila jeho nadcházející jmenování. Nakonec vydavatel sbírku vydá, ale pod jménem Délago, a tak se všichni dozví, že „Někdo“ a Délago jsou jedna a ta samá osoba. Plán „Někdo“ se tímto zhatí. Mladí básníka odsuzují jako podvodníka, starší generace si jeho vtip užívá a oslavuje ho. Zklamaný básník ztrácí naději na proměnu a nový život. Veroccia se cítí zrazená, protože jejich vztah i postava Délaga se proměnily v pouhý žert a odchází. „Někdo“ čeká slavnostní jmenování, které symbolizuje jeho definitivní proměnu z aktivního tvůrce v „živoucí“ pomník sebe sama. Tento text vychází z vydání hry „Když je člověk někdo“ nakladatelstvím Dilia v Praze v roce 1967 a byl redakčně upraven pro Městskou knihovnu v Praze.