Intimní liturgie

V roce 1892, čtyři roky před svou smrtí, publikoval Paul Verlaine sbírku básní s názvem *Intimní liturgie*. V úvodu k této knize, určené spíše úzkému okruhu čtenářů, píše, že ji vnímá jako doplnění a vrchol svého dosavadního díla, které podle něj nejlépe vyjadřuje jeho vztah k víře. Sbírka je osobním a upřímným vyznáním křesťana, který v těžkém období života zjistil, že jeho dosavadní víra byla spíše povrchní a nedostačující. Básně se dají rozdělit do dvou vzájemně se prolínajících celků: jedna část se zaměřuje na hlavní svátky církevního roku, druhá veršuje o jednotlivých částech mše. K Verlaineově duchovní proměně vedly dvě zásadní události, které ho hluboce zasáhly. Obě znamenaly ztrátu blízkých osob. V červenci 1873 v roztržce postřelil svého přítele Arthura Rimbauda a následně strávil dva roky ve vězení. O rok později, v dubnu 1874, soud rozhodl o rozvodu Verlainea s Matyldou Mautéovou, přičemž syn zůstal v péči manželky. Zprávu o rozvodu mu sdělil ředitel věznice v belgickém Monsu a v tu chvíli Verlaine vyhledal útěchu u kněze a požádal o katechismus.