Dubnové boje roku 1945 představovaly závěrečnou bitvu na západní frontě a poslední kapitolu druhé světové války v Evropě. Spojenecké síly se chystaly ukončit existenci nacistické „tisícileté“ říše. Berlín, symbol nacistického Německa, byl hlavním cílem a každý ambiciózní spojenec toužil po jeho dobytí, aby završil svou válečnou kariéru vítězstvím nad fašismem. Britského premiéra Winstona S. Churchilla silně podporoval generál Montgomery v jeho snaze.
Spojenci se však rozcházeli v koncepci ukončení války. Američané se soustředili výhradně na vojenskou porážku Německa, zatímco Britové mysleli i na poválečné politické uspořádání Evropy a snažili se omezit sovětský vliv. Rozhodující slovo však měl vrchní velitel spojeneckých sil, americký generál Dwight D. Eisenhower, který se snažil zklidnit britské ambice.
Eisenhower se držel pokynů vyplývajících z Jaltské konference a rozhodnutí prezidenta Franklina D. Roosevelta. Dobytí Berlína bylo přisouzeno Rudé armádě jako kompenzace za obrovské ztráty Sovětského svazu.
Po těžkých bojích o Siegfriedovu linii a v Hürtgenském lese se německé armády stáhly k řece Sieg a do Porúří. V obklíčení 1. a 9. americké armády se ocitilo 400 000 německých vojáků Wehrmachtu a SS pod velením polního maršála Modela, fanatického stoupence Hitlera, připravených bojovat do posledního muže. Likvidace tohoto obklíčení se stala prioritou v závěrečné fázi války na německém území.