Historie šílenství v době klasicismu

Foucaultova kniha Historie šílenství je jeho první rozsáhlé dílo, které předznamenává jeho pozdější „archeologické“ práce. Zabývá se tím, jak evropská společnost v průběhu dějin vnímala šílenství. Foucault zkoumá historické souvislosti, které ovlivňovaly vztah západní kultury k šílencům, počínaje obdobím, které nazývá „velké uvěznění“. Šílenství vnímá spíše jako kulturní jev než jako biologický nebo lékařský problém, a ukazuje, jak se jeho podoba v moderní době měnila v závislosti na epoše. Přestože se od této knihy později částečně distancoval, je pro pochopení jeho myšlení klíčová. Obsahuje typické rysy jeho raného období: nelineární pohled na dějiny, důraz na prostor namísto času a estetizující přístup, který je patrný zejména v závěru, kde Foucault propojuje šílenství s literaturou prostřednictvím pojmu „absence díla“. Toto české vydání přináší kompletní původní verzi, včetně pasáže o Descartesovi a vztahu mezi vědomím a šílenstvím. Právě tato pasáž vyvolala slavnou filosofickou debatu 20. století, když ji Jacques Derrida kritizoval a Foucault na to reagoval.