Devatenáct růží

V prózách Eliada, podobně jako v *Devatenácti růžích* a *Peleríně*, se autor opakovaně vrací do Rumunska, zejména do Bukureští. I v povídce *Ve stínu lilie*, zasazené do Francie, se objevují odkazy na místa spojená se životy emigrantů. Postavy, které tyto prostory kdysi obývaly, vytvářejí skutečnost silnější než ta současná, a vedou tak k odhalení a pochopení něčeho, co přesahuje individuální zkušenost a co je pro moderního člověka těžko uchopitelné. Děj se často odehrává v kontextu totalitní moci, která si vytváří nepřátele i tam, kde nejsou. Autor ukazuje, jak v takovém systému přežít – nenechat se jím ovládat, ale naopak ho využít k obraně vlastní svobody. Tyto prózy, psané v exilu v době rostoucího útlaku v Rumunsku, nakonec vyjadřují naději: dokud existují lidé schopní zachovat si vnitřní svobodu, existuje naděje pro celé lidstvo.