Ďábel a papež

Latinské satiry, a to od středověku až do 18. století (jak dokládá i tento výběr), se často zaměřovaly na kritiku církve. Ta se totiž odklonila od svých původních náboženských ideálů a proměnila se v mocenskou instituci. Představitelé církve, od papeže po nejnižší duchovní, byli v satirických dílech zesměšňováni pro svou chamtivost, lakotu, okázalý a nemravný život. Tato kritika se projevovala v různých literárních formách, například v parodiích na modlitby a náboženské texty, v rozhovorech mezi vzdělanými a nevzdělanými lidmi, ve smyšlených dopisech a v útočných básních. Kromě anonymních autorů, jako jsou autoři „Dopisů tmářů“, se ve výboru objevují i známá jména: Poggio Braciolini, Ulrich von Hutten, humanista Erasmus Roterdamský a také Ignác šl. Born z období josefínských reforem.