Cizinec (1942) zachycuje postavu, která se nebrání posuzování a přijímá, jak ji druzí vnímají. Umírá s přesvědčením o své vlastní pravdě, aniž by hledal útěchu. V Pádu (1956) se J. B. Clamence, jehož jméno evokuje Jana Křtitele, vyhýbá pocitu vlastního soudu tím, že se obviňuje a opakovaně před cizími lidmi v baru analyzuje své chování.
Meursault, protagonista Cizince, a Clamence, vypravěč Pádu, jsou velmi odlišné postavy. Zatímco Meursault je vnímán jako neobvykle tichý, až s rysy schizofrenického umlkávání, Clamence je naopak neúnavný mluvka. Jeho nekonečný proud slov paradoxně vede k tomu, že čím více odhaluje, tím méně ho ve skutečnosti poznáváme.
Obě postavy jsou zahaleny tajemstvím. I přes zdánlivou srozumitelnost nám něco uniká, něco se skrývá za Meursaultovým mlčením i za Clamencovými slovy. Právě to podněcuje čtenářovu fantazii a vybízí k vlastní interpretaci.