Čas zabijáků

Henryho Millera známe především jako autora autobiografických románů, avšak nemalou část jeho díla lze označit za esejistickou. Tak tomu je i u Času zabijáků (Studie o Rimbaudovi), dvojité „eseje“, kterou napsal v polovině čtyřicátých let poté, co jej uchvátilo dílo Arthura Rimbauda. Ačkoli má však kniha v podtitulu slovo „studie“, nejde o literární kritiku v pravém slova smyslu, jakou Miller nikdy ani nepsal, ale spíše o srovnání sebe samého s francouzským básníkem. Miller se v knize sice pokouší o osobitý výklad Rimbaudovy poezie, avšak ten rozhodně není jeho hlavním cílem. Rimbaud mu primárně slouží jen jako prostředek k dalšímu sebehledání, jako zvětšovací sklo při odhalování vlastní identity. Čas zabijáků můžeme vnímat coby oslavnou píseň na Rimbauda, na mládí a nevinnost, jako konfrontaci jednoho umělce s druhým, jako temnou vizi budoucnosti i jako kritiku umění dvacátého století.