Dvě z celkových čtyř her od autora oceněného Nobelovou cenou představují jeho dvě hlavní tvůrčí etapy – období absurdního dramatu a období revoltujícího dramatu. V rané hře Caligula (1938) se zabývá problematikou zneužívání moci, a to prostřednictvím postavy nechvalně známého římského císaře. Pozdější hra Stav obležení (1948) se vrací k motivu moru a obsahuje klíčové prvky revoltujícího dramatu: nihilismus, fungování mocenských struktur, které „léčí“ společnost masovým zabíjením, a smrt, jež se hroutí pod tíhou revolty ve prospěch celku.