Byl jsem mladistvým vykradačem hrobů

Prvotní opojení lásky bohužel nemívá dlouhého trvání. Proto se tento vzácný pocit často stává inspirací pro uměleckou tvorbu. Člověk má touhu podělit se o všechno krásné, co zažil, s tou nejbližší osobou, vlastně s každým, s celým světem. Vzpomínky z dětství, z rodného kraje, z četby knih – to vše se nabízí k sdílení. Toužíme po splnění snů. Ivana a Ivan, kteří utekli ze školy, aby si mohli užít den sami, putují Kynžvartem a okolními lesy ve společnosti zhmotnělých postav z Ivanových oblíbených knih: Lorence, inspirovaného Lawrencem z Arábie, ducha Kobera, Alenky, Robina Hooda a Valérie od Nezvala. K nim se přidávají i další, zdánlivě odlišné osobnosti, jako lord Baden-Powell, Thoreau, Seton, Stevenson, Dumas a Fuks. Tyto fantastické procházky Ivanovým dětstvím, sdílené s milovanou dívkou, jsou jako „kolotoč surreálných snů, který se točí od konce k začátku“. Tento výlet do světa fantazie občas přeruší dívčin racionální hlas, její sny jsou realističtější a směřují k praktickým úvahám o budoucnosti. Z celého příběhu vyvstává kouzelný obraz mladé lásky. Tato úvaha o zvláštním vnitřním světě je literárně návratem k radostnému poetismu plnému naděje, do kterého zatím nesmí vstoupit všední starosti. Její kompozice je tvořena koláží překvapivých a proměnlivých obrazů, podobně jako psal Karel Eichler.