Boldinské podzimy

Básně, poémy, povídky a především román ve verších Evžen Oněgin od Alexandra Puškina četly generace českých čtenářů v průkopnických překladech Křičky, Mathesia, Hory a Marčanové. Oslovovala je jasnost básníkova záměru, prostota a melodie jeho stylu a realistické příběhy, které položily základy ruské moderní prózy. Čtenáři oceňovali i Puškinova svědectví o ruské historii a současnosti, například v Kapitánské dceřce nebo v cestopisu z Moskvy do Petrohradu. Jen málokdo však dokázal plně pochopit bohatství a komplexnost Puškinova díla. Tato kniha se o takový pohled pokouší. Nechce jen dokumentovat Puškinův všestranný talent – včetně jeho kreseb, které doprovázely rukopisy a deníky – ani zdůrazňovat plodné období, kdy pobýval v Boldinu v letech 1831, 1833 a 1834. Cílem je spíše ukázat smysl Puškinova díla pro současného čtenáře. Z tohoto pohledu se do popředí dostává Puškinovo vnímání života jako neustálého „toku“ a „proměnlivosti“, jeho apel na lásku a vzájemnost. Básník věřil, že podstatou existence není její trvání, ale její vliv na ostatní. Literární vědec M. Bachtin tento typ lidské vzájemnosti nazývá „předáváním slova“, poselstvím od člověka k člověku. Kniha, díky vrcholným ukázkám z Puškinovy poezie a méně známým dílům jako Hodování v době moru a Angelo, pomáhá objevit Puškinovu sílu a ironii, a překonává tak tradiční obraz tragicky zesnulého básníka. Současně je kniha důkazem současného překladatelského umění, zejména Emanuela Frynty a Luďka Kubišty, jejichž přebásnění přináší čtenářům řadu Puškinovy lyriky poprvé. Zvláštní pozornost je věnována rozsáhlému fragmentu Podzim, básníkově citové zpovědi, která odhaluje tajemství boldinských podzimů. Vybral, uspořádal, připravil výběr vyobrazení a napsal úvod a ediční poznámku Vladimír Svatoň.