Bázeň a chvění

Diskuse o víře, která se vyhýbá osobnímu zkoumání, pochybnostem a hluboké úzkosti, a nezabývá se paradoxem existence a hledáním vlastní identity, je jako popis kruhu bez znalosti jeho středu. Lidé častěji projevují zájem o vyjádření vlastního názoru a zapojení se do debat, než o skutečné poznání. Někteří se domnívají, že pravidelnou návštěvou kostela a poslušností faráře dosáhli víry, zatímco jiní si myslí, že jejich vědecké myšlení je dovedlo dál – přes všechny pochybnosti a úzkosti, až za samotnou víru. V Kierkegaardově knize *Bázeň a chvění* se autor v dialektické lyrice zamýšlí nad vírou prostřednictvím příběhu Abraháma a Izáka. Poukazuje na to, že nekonečná rezignace je předstupněm víry; bez ní není víra možná. Pochopení života skrze víru nastává až v této rezignaci. Víra je vždy skok do absurdna, naděje v nemožné. Pro nevěřící je absurdní, ale pro věřícího se mění v něco, co překonává absurditu – pouze vášeň víry může zvítězit. Kierkegaard zdůrazňuje, že duchovní svět se řídí jinými zákony než ten vnější. Nestačí o velkých věcech jen vědět, je třeba se jimi aktivně zabývat. Pouhé znalosti nestačí k dosažení pravdy a smyslu života. Mnozí dokázali opakovat historické události, ale jen málokdo se kvůli nim nemohl spát. Stejně tak mnoho lidí zná příběh Abraháma, ale jen někteří se s ním skutečně vyrovnali. Absurdnost je kritériem božství, ale víra ji překonává. Bez vědomí věčnosti, bez spojení s něčím vyšším, by život byl jen zoufalstvím. Pokud by neexistovalo nic než slepá moc a prázdnota, život by byl bezvýznamný. Kniha *Bázeň a chvění*, napsaná pod pseudonymem Johannes de Silentio, vychází v novém, kvalitním překladu Marie Mikulové-Thulstrupové.