I po smrti Kurta Vonneguta se může zdát, že jeho tvorba je kompletní a známá i českým čtenářům. Přesto v jeho pozůstalosti nacházíme kratší texty, které si zachovávají stejnou čerstvost jako jeho romány. Tato sbírka povídek, aforismů a skic, sestavená a s předmluvou jeho syna Marka, se ve většině případů zaměřuje na téma války – ať už té skutečné, kterou Vonnegut prožil blízko našich hranic, nebo na smyšlené konflikty budoucnosti či minulosti. Stejně jako v jeho nejslavnějších dílech autor nezobrazuje válku v její hrůznosti, ale spíše se zaměřuje na absurdní a komické situace, které v extrémních podmínkách vznikají, a na lidskou hloupost, pýchu a ambice, které ovládají lidi ve válce i v míru. Jeho schopnost citlivě vnímat a ironicky zobrazovat tyto univerzální lidské vlastnosti je patrná ve všech textech, bez ohledu na dobu a fantastičnost děje. Sbírku doplňuje autorův poslední text, nebeletristický projev k obyvatelům Indianapolisu, který měl pronést při vyhlášení roku 2007 rokem Kurta Vonneguta. Ironií osudu tento slavnostní projev autor už nemohl přednést.