Společnou rysou próz 677 (1977) a Afghánistán (1980) je způsob, jakým se v nich prolínají tři časové roviny: současnost vzniku děl, představy o fiktivní, apokalyptické budoucnosti a vzpomínky na doby úpadku minulých civilizací. Obě knihy jsou silně ovlivněny prostředím Charty 77 a československého disentu konce sedmdesátých let. Autor v nich zachycuje atmosféru tohoto prostředí a vytváří stylizované portréty svých současníků – básníků (např. I. M. Jirous, Fanda Pánek), kritika Jana Lopatky, faráře Miroslava Mevalda či psychiatra Stanislava Drvoty. Dále se v textech objevují konkrétní zmínky o dalších osobnostech a postava „básníka“ či uprchlíka „C.“, která propojuje tyto prózy s autorovou předchozí knihou Invalidní sourozenci (1974), kde se autor skrývá za postavou invalidního důchodce a filosofa „A.“. 677 vychází ve druhém, Afghánistán, zasazený do září 1980, tedy krátce po sovětské invazi do Afghánistánu, ve třetím knižním vydání.