Edice stoae si klade za cíl zpřístupnit v nových a čtivých překladech podstatná filosofická díla, na nichž stojí celá západní civilizace. Často se jednáo texty, které doposud v češtině vydány nebyly.
Etika Eudémova bývá společně s Etikou Níkomachovou a Velkou etikou (Magna Moralia) řazena mezi Aristotelovy etické spisy. Zatímco Etika Níkomachova si své místo v dějinách filosofie již právem zasloužila a vystupuje nad zbylé dva spisy jako dílo mladší a stěžejní, Etika Eudémova neprávemčasto zůstává v pozadí jako spis starší či pouze přípravný, z něhož bylo později vyňato několik knih pro Etiku Níkomachovu. V našem prostředí se upozadění tohoto díla projevuje i v absenci českých překladů. Na rozdíl od spisu Magna Moralia přitom nemůžeme jakkoli pochybovat o Aristotelově autorství tohoto jedinečného díla. I když se přikloníme k většinovému názoru, že jde o spis, který byl časem překonán, zůstává cenný nejen jako svědectví o vývoji Aristotelova myšlení. Může totiž představovat i alternativní výklad autorovy nauky o ctnosti. Navzdory množství dochovaných materiálů a nejrůznějších komentářů zůstává Aristotelova etika předmětem stále trvajících sporů. Téma ctnosti ve spojitosti s Aristotelovými etickými myšlenkami je v 21. století stále živě diskutováno. Tímto prvním českým překladem Etiky Eudémovy bychom chtěli přispět k možnosti proniknout do jednoho z nejinspirativnějších systémů antického myšlení.
Název tohoto Platónova dialogu v řečtině zní Symposion, což lze také přeložit jako "pitka" či "pití". V řecké kultuře však společné pití neoznačovalo událost, jak si ji představujeme a vykonáváme dnes. Byla to zábava, jejíž součástí sice bylo popíjení vína, ale měla i jistý obřadní a slavnostní charakter. Tento dialog pak je oslavou moci a síly opomíjeného boha Eróta. Text sestává ze sedmi řečí, z nichž každá má svá specifika, svůj vlastní styl a strukturu. Bez nadsázky lze též říci, že autor každé z nich má určitý psychologický profil. Jednotlivé řeči se samozřejmě různí i z hlediska obsahu a též z hlediska volby jazykového stylu je kupříkladu řeč lékaře Eryximacha strohá, vědecká, bez uměleckých příkras, oproti tomu řeč dramatika Agathóna oplývá celou řadou uměleckých prostředků, přičemž však není tak myšlenkově obsáhlá jako některé řeči předchozí.
Nahlédneme-li do obsahu těchto přednášek, které byly nakonec publikovány formou dopisů, pak je především nápadné, že jsou neseny v duchu kontrastu, jenž věrně doprovází celé Fichteho úsilí. Oproti současné upadlé podobě, zcela podléhající nešvarům momentálního stavu společnosti, staví Fichte ideál, tedy to, jaký by řád svobodných zednářů měl být a co by mělo být jeho náplní. V tomto smyslu by se měl stát zejména ohniskem rezistence vůči tomu, co společenský úpadek charakterizuje. Dle Fichteho to nejškodlivější představuje uvíznutí v jednostrannostech, jež jsou podporovány výchovou k osvojování omezujících specializací. Nad ucelenou osobností člověka tak nabývá převahy pedantství, jež lidstvo vzdaluje od soustředění na podstatnější a důstojnější účely lidské existence. Budoucí vzdělanec v jeho pojetí rozhodně nemá během svého vzdělávacího procesu nabývat dovedností, jež by mu umožnily dosáhnout úspěchu v zákonitostech současného světa. Jeho cílem nemá být adaptace na upadlé poměry, ale pochopení příčin společenského úpadku a osvojení zásadní a účinné rezistence.