V souboru, který vznikl původně editorsky jako součást sebraných spisů Karla Šiktance, nalezneme verše, jež autor z nejrůznějších důvodů nezahrnul do svých sbírek. Kromě básní, napsaných převážně ve druhé polovině šedesátých let 20. století, se zde objevují i Šiktancovy reflexe, dedikované jeho literárním druhům a přátelům, jako byl Jaroslav Seifert, Jan Skácel, Oldřich Mikulášek a jiní.
V tomto básnickém cyklu se Karel Šiktanc nechává volně inspirovat postavou Karla Hynka Máchy, který se silou své osobnosti staví proti všemu konformnímu a konvenčnímu. I Šiktanc si plně uvědomuje, že svými postoji a tvorbou musí čelit apatické normalizační době a načrtává proto portrét básníka, jenž musí bojovat proti oficiálnímideologiím a nesmí se za žádných okolností zpronevěřit svému uměleckému poslání, a to ani tehdy, je-li svým okolím považovan za "blázna krále".
Tak jako v ostatních básnických cyklech, napsaných v období normalizace, tak i do tohoto proniká dusná společenská atmosféra, která je v Šiktancových verších metaforicky ztvárněna jako mrazivý příchod sibiřské zimy, stupňující svůj nelítostný chlad samotou a vykořeněností. Šiktanc ve svých básních na tuto dobu nekompromisně sakruje a lamentuje, a snad proto si v tomto duchovním marastu připomíná velké kulturní osobnosti (Vladimír Holan) a tradice, jejichž dotek má pro něho nezměrnou symbolickou hodnotu a utvrzuje ho v přesvědčení, že stále tu existují hodnoty, pro něž člověk musí překonávat onu tragickou "mrtvou sezónu", která násilně vnikla do české krajiny.