V edici Sociologické aktuality vychází původní a překladové texty, které se vyznačují svým přínosem k sociologii jako vědecké disciplíně, originalitou sociologického zpracování fenoménů, jež hýbou současnou společností, anebo výstavbou a sociologickým zpracováním nových výzkumných problematik. Tituly vycházející v této edici jsou určené širokému okruhu čtenářek a čtenářů se zájmem o kritické porozumění současnému světu, které sociologie nabízí.
Po dlouhých deseti letech vydává Václav Bělohradský v Čechách novou knihu. Většina esejů zde uveřejněných vyšla ve zkrácené verzi v desetiletí 1997–2007 v Salonu, literární příloze čtvrtečního Práva. Rozhovor s Jiřím Rulfem vyšel v týdeníku Reflex, rozhovor s Barborou Osvaldovou včasopise Xantypa, esej Pohlaví rozumu ve sborníku Nové čtení světa I., který vydala Marie Chřibková. Úvahy tu vycházejí v přepracované a úplnější formě než v Salonu, kde bylo nutné z technických důvodů je zkracovat či různě upravovat. Některé eseje v té formě, v níž jsou tu publikovány, nevyšly.
Práce pojednává o problematice nových sociálních rizik. Na rozdíl od většiny odborné literatury tato rizika nejen popisuje, nýbrž se snaží objasnit jejich šíření v souvislosti s přechodem k tzv. poprůmyslové společnosti a procesem deindustrializace. Autor vysvětluje, proč probíhající reformy nepovedou ke zmírňování, ale naopak k dalšímu šíření nových sociálních rizik, která v našich podmínkách výrazně zasáhnou také střední vrstvy. Analýza se pohybuje ve třech rovinách: na nejobecnější úrovni postihuje základní rysy neoliberálního projektu transformace společnosti, v rovině sociální politiky se věnuje dopadům probíhajících reforem na českou společnost a v rovině empirické zkoumá na příkladu ostravských domácností, jakými způsoby se lidé snaží s dopady nových sociálních rizik vyrovnat. Autor vysvětluje, proč se expanze nových sociálních rizik nevyhne České republice, proč tato rizika postihnou ve výrazné míře i střední vrstvy a proč se ve své naléhavosti projeví především v bytové otázce
Téma bezdomovectví patří k těm, o nichž se poměrně často mluví, avšak hlubší zamyšlení nad ním dosud chybělo. Kniha sociologa Jana Kellera tuto mezeru objevným způsobem zaplňuje. Autor rozlišuje bezdomovectví fyzické a statusové. Fyzické bezdomovectví chápe jako poslední stadium procesu sociálního vyloučení, bezdomovectví statusové přisuzuje těm částem středních vrstev, které jsou ohroženy sociálním sestupem. Z pohledu domova a hrozby jeho ztráty postupně přibližuje problematiku komunitních studií a hnutí, podává stručné dějiny konceptu sociální exkluze a popisuje reakce sociálně vyloučených na ztrátu domova. V prostředí nových sociálních hnutí hledá autor postoje, jež vedly k rozvoji tzv. postmoderního myšlení. To charakterizuje jako poslední službu, kterou příslušníci servisní třídy prokazují systému, jenž je zbavuje jejich dřívějšího privilegovaného postavení. Rozlišuje při tom postmodernismus služebný a karnevalový, aby ukázal různé způsoby, jimiž postmoderna ve skutečnosti slouží tomu systému, který sama kritizuje. Závěr publikace je věnován analýze sociálního konstruktivismu a jeho rozlišení na několik typů podle radikálnosti, se kterou je vyzvedávána libovolnost výkladů reality.
Vznik této knihy původně inspirovaly polemiky o lidských právech a české zahraniční politice, které spolu před časem v různých médiích vedli Jiří Přibáň, Václav Bělohradský, Petr Drulák, Jiří Pehe a další filosofové, politologové, sociologové nebo historici. Vzhledem k mimořádnému veřejnému ohlasu celé diskuse se její hlavní účastníci rozhodli oslovit další kolegy a kolegyně, ale také bývalé a současné soudce a soudkyně nebo vysoké úředníky mezinárodních organizací, aby se k ní také připojili obecnějšími úvahami o smyslu a významu lidských práv v české, evropské i globální společnosti. Výsledkem je kniha esejů, která je výjimečná tím, že se v ní setkávají lidé nejen rozmanitých, ale často zcela protichůdných a konfliktních názorů a zkušeností. Jsou zde socialisté i konzervativci, liberálové i tradicionalisté, radikálové i umírnění. Opakuje se v něm téma naší politické identity a historie, vztahu k tzv. Západu nebo reflexe demokratického vývoje po roce 1989 a významu i vlivu Václava Havla na naše „současné dějiny“. Aktuální problémy a témata globální společnosti střídají úvahy nad smyslem lokální politiky a divokou filosofickou spekulaci či politickou kritiku doprovází střízlivá historická analýza. Již tato tematická, stylová a názorová pestrost by měla být zárukou, že kniha nebude patřit do dlouhé řady publikací „lidí, co spolu mluví“, ale naopak dokáže oslovit i ty, kdo by spolu jinak vůbec nezavedli řeč.
Kniha reaguje na současnou migrační krizi, ale ta není jejím hlavním tématem Pojednává o hlubších strukturních napětích a rozporech skrytých v základech Evropské unie. Autor vychází z dokladů o narůstajících nerovnostech mezi regiony a zeměmi EU a objasňuje, proč se nedaří rozšířit koncept sociálně tržní ekonomiky na Evropskou unii jako celek. Sleduje rozpory mezi strategiemi velkých korporací a mechanismy solidarity, které financují převážně střední vrstvy. Na řadě příkladů ukazuje, jak se Evropské unii nedaří propojit prvek konkurence s principem solidarity a jak tento nesoulad vyvolává napětí a konflikty mezi různými skupinami zemí EU. V čem spočívá rozpor mezi kupeckou a občanskou logikou? Proč se zvyšují nerovnosti mezi různými částmi Evropské unie? Myslí někdo vážně boj proti daňovým rájům? Kdo zajišťuje solidaritu v Evropě? Může Evropa vzkvétat, když střední vrstvy chřadnou? Co ve skutečnosti znamená sociální integrace? Víme, jaké Evropy chceme více?
Popis: Kniha představuje české prarodiče prostřednictvím analýzy kvantitativních dat z druhé vlny mezinárodního šetření SHARE zaměřeného na osoby starší 50 let a kvalitativní analýzy 53 hloubkových rozhovorů s babičkami, dědečky a matkami vnoučat/dětí do deseti let. Práce mapuje historický vývoj role prarodičů v rámci československé/české rodiny a diskutuje vliv současných demografických procesů spojených s tzv. stárnutím populace a rostoucí různosti rodinných forem na roli a pozici prarodičů v rodině. Ukazuje, jaká očekávání jsou kladena na současné české prarodiče a jaké místo je jim v rámci rodinných vztahů vymezováno (a jaké místo si sami vymezují). Jakou formu péče poskytují, za jakých okolností a s jakými dopady na život vlastní i život v rodinách svých dětí. Zabývá se rovněž faktory a okolnostmi, které spoluutváří konkrétní podoby naplňování role prarodiče. Zvláštní pozornost přitom věnuje genderové dimenzi prarodičovské role a místu, jež prarodičovství zaujímá v současných idealizovaných obrazech aktivního stárnutí. Představuje přitom prarodičovství jako sdílený proces ovlivněný genderovými představami o péči, na kterém participují i ostatní členové rodiny, nejen samotný prarodič a vnouče. Jakou roli hraje prarodičovství v životech současných seniorů/seniorek? Jak aktivními prarodiči jsou čeští senioři/seniorky? Jaké faktory ovlivňují míru zapojení prarodičů do péče? Liší se zapojení babiček a dědečků? Jak současný důraz na aktivní stárnutí ovlivňuje vnímání role prarodiče? Jak se liší očekávání spojená s rolí babičky a dědečka? Jak muži vnímají svou roli dědečka a jakou roli hraje v jejich životě? Proč jsou muži žijící v partnerství aktivnějšími dědečky?
Kniha analyzuje dopady jedné z největších sociokulturních změn druhé poloviny 20. století, k níž došlo v podobě nebývalého nárůstu nové společenské kategorie - adolescentů. Autor analyzuje mentalitu těch, kdo se nalézají v přechodné životní fázi, pro kterou je charakteristická neuzavřenost životních voleb. Tato nová sociální kategorie co do svého počtu i významu neobyčejně sílí po druhé světové válce, tedy v období, které je přechodné též z hlediska celé společnosti na cestě od společnosti průmyslové k postindustriální. Kniha analyzuje, jak v této situaci došlo ke vzniku kultu věčného mládí koncentrovaného kolem motivů touhy bez hranic, popření autorit a iluze neomezené individuální volby. Autor dokládá, nakolik kult věčného mládí inspiroval takzvané postmoderní myšlení. Dále ukazuje, jak tento způsob myšlení přetrvává i v situaci, kdy se od přelomu 70. a 80. let vynořují obrysy společnosti hypermoderní. Pečlivě budovaný kult mládí přitom převrací skutečné vztahy ve společnosti. Pomáhá zakrývat skutečnost, že vlastnosti, které jsou přičítány mladé generaci, jsou ve skutečnosti požadavky přicházející zvenčí a vyvolávané logikou fungování firem, politiky a médii. Kult věčného mládí pomáhá zastírat poměry, ve kterých vyrůstají nové generace, a odvádí pozornost od skutečných problémů, jímž musejí čelit. Tento uměle pěstovaný kult přitom neúprosně popohání k vyšší výkonnosti příslušníky všech generací v zájmu zvyšování profitu především velkých firem a finančních trhů.