Poldík rumař -- "Študent" Kvoch Dva portréty lidí, kteří se stali podivíny pro životní nezdary. Povozník Poldík překoná pocity křivdy a pomáhá obětavě ženě, která dala přednost jinému. Zběhlý student Kvoch, člověk slabé vůle, hyne sebevraždou, protože se nedokázal vypořádat s posměšky a svým neúspěchem.
Vydáno k 15. výročí osvobození Sovětskou armádou. Verše z knih Chléb s ocelí a Jobova noc zachycují události válečných let i května 1945 a vyjadřují lásku a dík Sovětské armádě i víru ve vítězství nové doby.
Rozsáhlá a svou povahou samostatná kapitola z autorových "Obrazů z dějin národa českého". Vykreslil v ní s láskou a jazykovou i slohovou vybraností postavu kronikáře Kosmy, jehož Kronika mu byla zvlášť milá, a které vydatně užil při svém vyprávění o českých dějinách, jimiž v těžkých dobách okupace chtěl - řečeno slovy I. Olbrachta - "naplnit české mysli sebedůvěrou, nadějí, bojovným nadšením a hrdostí".
První sbírka (Poutí k Eldorádu), inspirovaná milostným citem, vznikla v letech 1872-1881, tj. v době básníkova lidského i tvůrčího jara, druhá (Strom života) v letech 1907-1008, kdy jeho tvůrčí i životní pouť už pomalu končila. Obě dokládají, že Jaroslav Vrchlickký nebyl jen virtuosem verše, jak se tvrdívá, ale po celý život i hluboce cítícím, mistrným tlumočníkem nálad a citů, štěstí i smutků lidského srdce.
Autorem samým uspořádaný, v roce 1921 poprvé vyšlý výbor z jeho povídek. Jsou brilantními ukázkami umění humorem a satirou postihnout vady myšlení a života společnosti před první světovou válkou i v počátcích první republiky, ať je to maloměšťáctví, novinářská nabubřelost a frázovitost, výstřední rysy ženského hnutí, katolická reakce, podivná logika výkonu spravedlnosti, politikaření aj.
Svazek, zahrnující všechny tři autorovy básnické sbírky (Po nás ať přijde potopa! Radosti života, Nové verše) a v dodatku výbor z básní jím do sbírek nezařazených, představuje verše, jimž dominuje úsilí o vyjádření životní pravdy a o postižení autentické podoby lidského života z počátků dvacátého století. K vydání připravil V. Justl, doslov napsal B. Svozil. (Zdroj anotace: Národní knihovna ČR)
Poštovní holub, Jablko s klína, Ruce Venušiny V sličně upraveném svazku vycházejí znovu tři básnické sbírky Seifertovy, které vznikly po sobě od konce dvacátých do poloviny třicátých let. Každá z nich svým způsobem dokládá vývoj básníkovy lyriky a všechny si už dávno získaly oblibu čtenářů.
Úvodní část první knihy kroniky Naši. Za dvojími horami od nás je rodiště Husovo. Jen přes luka je rodiště Petra Chelčického. Den pěší cesty je k rodišti Žižkovu. Lid naší krajiny, jihozápadního kouta Čech, prvý se přidal k učení Husovu, prvý za ně strádal, prvý se přihlásil pod prapor Žižkův, prvý pod ním dobýval slavných vítězství, prvý pod ním vykrvácel. Chci pověděti, jakým je tento lid za dní našich." Těmito slovy začíná rozsáhlý úvod k románové epopeji ze života jihočeského venkovského člověka z konce osmdesátých let minulého století.
Výbor z autorova teoretického a kritického díla. Zahrnuje esej z Bojů o zítřek Nová krása: její geneze a charakter a dále pak několik autorových typických pohledů na přední zjevy naší literatury minulého století v tomto uspořádání: Mácha snivec i buřič, Básnický typ Boženy Němcové, Jan Neruda, Několik poznámek o Vítězslavu Hálkovi, Dva básnické osudy: Josef Václav Sládek a Jaroslav Vrchlický, Několik slov o Juliu Zeyerovi, Alois Jirásek čili mýtus a skutečnost, Antonín Sova, Národní podobenství tvorby Březinovy.
Tři výrazné sbírky básníkovy tvorby (Panychida, Cesta pěšky, Hradní věž): první, básnická prvotina z r. 1927, zahrnující verše věnované rodnému Ostravsku, verše o bolestech a stínech života, druhá s verši vracejícími se k rodné zemi, přírodě, s verši, v nichž básník zápasí o vlastní poznání, o vztah k životu, člověku a vnichž se hlásí k národní víře i k životním kladům; třetí, vrcholná, za níž byl autor poctěn národní cenou, s verši tíhnoucími k optimismu a monumentalitě, s verši zamýšlejícími se nad negativními otázkami civilizace a kladoucími zásadní otázky o životě a smrti.
Tři povídky z povídkového souboru Kresby z Ještědí, knihy, kterou autorka napsala ve vrcholném tvůrčím údobí na okraji velkých skladeb románových. Ústředním tématem jsou různé, humorné i trpké situace lásky, přičemž hlavní váha povídek je v kresbě postav z lidu. Povídka Námluvy je prodchnuta úsměvnou pohodou a protkána četnými prvky nářečními a zvykoslovnými. Povídka Nebožka Barbora líčí dojemnou životní vzájemnost dvou stárnoucích prosťáčků. Podle povídky Hubička napsala Eliška Krásnohorská libreto ke Smetanově stejnojmenné opeře.
Dvě prózy vycházejí k 110. výročí autorova narození a k 60. výročí úmrtí (1864-1914). Povídka Kuře melancholik, jež v prvních vydáních vycházela s podtitulem "dětský román ještě s jinými zřeteli", sleduje souběžně umírající dítě v rozháraných rodinných poměrech a dodělávající zvíře, přičemž z podtextu vyplývá autorův hluboký soucit s trpícími. Lidská bída, formující osudy dospělých i dětí, je i námětem povídky Ukolébavka.
Tři povídky (Schovanec, Vánice, Odysea soudního sluhy) jsou vybrány z autorových cyklů V srdci šumavských hvozdů, Bílý samum, Odysea soudního sluhy a představují odlišné časové i žánrově stylové vrstvy jeho tvorby.