Kniha se zabývá vztahem člověka a životního prostředí z pohledu různých oborů zejména společenských věd. V šesti kapitolách se jednotliví autoři zamýšlejí z pohledů svých specializací (filozofie, kulturologie, etnografie, dějiny umění, regionalistika a environmentalistika) nad otázkou, zda ve společnosti dochází k posunu směrem kenvironmentální šetrnosti, respektování environmentálních hodnot, environmentální udržitelnosti a podobně.
Svazek obsahuje tři prózy významného spisovatele, publicisty, esejisty a literárního historika Karla Sabiny (1813-1877), totiž román o maršálovi Rudolfa II. Ruesswurm (1866), povídku Osudná kniha (1862) a novelu Hyacint (1862). Jejich spojnicí je především téma - ve všech případech se jedná ohistorické prózy, které se odehrávají v Čechách na přelomu 16. a 17. století. Spojuje je ale také fakt, že českému čtenáři zůstaly do dnešní doby takřka utajeny. Vycházely pouze na pokračování v dobových novinách a časopisech nebo jako přívazek ke knize jiného autora. Jejich společné vydání, opírající se o moderní ediční zásady, především akcentuje základ Sabinovy tvůrčí metody, která důsledně hledá oporu v historických faktech a dokumentech. Odhaluje však také dosud neznámou, čtenářsky atraktivní polohu Sabinova romantického vypravěčství a současně připomíná jeho schopnost zobrazit i v historické beletrii beznaděj moderní lidské existence. Ediční příprava, vysvětlivky a jazyková redakce Petra Hesová.
Jako byla pro západní kulturní tradici po staletí jednou z ústředních hodnot svoboda a kreativita jednotlivce, tak roli pomyslného středobodu ve východních kulturách hrála po tisíciletí ortodoxie per se. Na pozadí přitom stálo v mnoha ohledech odlišné chápání vztahu jedince a společnosti naobou koncích eurasijského kontinentu. Jestliže západní myslitelé věnovali velkou část svého intelektuálního potenciálu promýšlení pojmů a definic a pohledu na společnost skrze jedince, na východě zřetelně převažoval zájem o souvislosti mezi společenskými konstituenty a o uspořádání společnosti jako celku. Přes mocné tlaky na uniformitu a standardizaci, kterým je v současnosti vystavena zejména materiální kultura, si mnohé společnosti východní Asie dodnes zachovávají četné prvky kolektivistické organizace, což zřetelně modeluje přístup k vlastní minulosti, od níž daná společnost v mnoha směrech a formách odvozuje svou identitu. Předkládaná monografie se ve svém širokém záběru zabývá recepcí a funkcemi mýtu, historie a fikce ve společnostech východní, střední a jihovýchodní Asie. Představuje celou šíři forem a modelů od literárních a historických kánonů po hagiografickou literaturu a mimo jiné ukazuje, jak je dodnes různým podáním historie na jedné straně přisuzována značná autenticita, a zároveň se historie s její poněkud hypertrofovanou funkcí normativu stává pro současné asijské společnosti mnohem větší zátěží než pro společnosti západní.
Svazek přináší souborné vydání čtyř nejdůležitějších prozodických spisů raného obrození, které definovaly podobu dobových polemik mezi zastánci sylabotónismu a časomíry. V čele souboru stojí nový český překlad pojednání Josefa Dobrovského Böhmische Prosodie (1795) a Prosodie (1798; vychází česky poprvé), které položilo základy sylabotónické reformy českého verše. Druhým textem souboru je spis Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie (1818) Pavla Josefa Šafaříka a Františka Palackého, který je vášnivou polemikou s Dobrovského sylabotónismem a jeho realizací v poezii puchmajerovských básníků ve jménu (obnovené) časomíry. Soubor uzavírá doposavad přehlížený spis Zlomky o českém básnictví, zvláště pak o prozódii (1820) Šebestiána Hněvkovského, představující obranu puchmajerovské generace a zároveň pokus o syntézu obou protikladných postojů. Vydávané texty jsou vybaveny komentářem a vysvětlivkami a doplněny slovníkem základních symbolů a pojmů z teorie verše
Memoáry k 50. výročí založení katedry sociologie na FF UK. Sociologie u nás měla po druhé světové válce pohnutý osud. Publikace jej zachycuje ve čtrnácti osobních autobiografických textech současných i bývalých studentů a vyučujících katedry sociologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, kteří na tomto pracovišti působiliv prvních desetiletích po jeho založení v roce 1965. Půlstoletí existence katedry je jednotlivým autorkám a autorům příležitostí k reflexi, hodnocení, vzpomínání a vyprávění, ale nezřídka také k odborněji laděným úvahám o dobovém a společenském kontextu, v němž podnikali své první sociologické kroky. Věříme, že kniha bude zajímavým čtením nejen pro zájemce o sociologii jako vědní obor, ale nabídne též pozoruhodný obrázek peripetií vývoje československé a české společnosti ve druhé polovině 20. století, který může oslovit i širší čtenářskou veřejnost.