První svazek spisů Vladimíra Körnera přináší autorovu prvotinu, vydanou v roce 1964, příběh děvčátka, které bylo za války vzato rodičům a odvlečeno na převýchovu do Německa. Děj druhé knihy, Slepého ramene, z roku 1965, se odehrává v posledním období druhé světové války a vypráví o činnosti odbojové skupiny.
Druhý svazek sebraných spisů Vladimíra Körnera přináší romány, které byly již dříve vydány pod jednotným názvem Podzimní novely (1983). Podzim a zima v pohraničí v nich totiž hrají podstatnou roli, stejně jako přelom let 1945 a 1946, do nichž jsou všechny tři novely zasazeny. Dalším spojujícím prvkem je problematika nejednoznačných a složitých vztahů českých a německých obyvatel v pohraničí, a to hned po druhé světové válce, kdy proti sobě velmi silně vystupují stíny obětí a obětování na obou stranách. Všechny tři novely byly též zfilmovány.
Příběh, který se odehrává ve 13. století na pozadí válek mezi křižáky a Prusy, je ale přes své dobové zařazení moderním románem, který soustředěně popisuje nelidskost chování lidí uprostřed řádu, necitelnost a chladnost bez naděje na jakoukoliv možnost normálního života. Člověk v mezní situaci, kterou sám není schopen ovlivnit, se pak mění na studený, necitelný stroj na vyplňování příkazů nebo předem daných předpisů. Zbývá často jen zoufalství, vědomí absolutní konečnosti a zhnusení nad politickými čachry, které jsou i v rámci humanitního cíle schopny nelítostného vyvražďování. Autorova skepse a deziluze je navíc umocněna bravurním jazykem a nevšední, neotřelou obrazností, kterou se zařazuje k nepřehlédnutelným a velmi originálním spisovatelům druhé poloviny 20. století – o tom ostatně hovoří i Státní cena za literaturu, kterou Vladimír Körner dostal v roce 2006.
Novela Zjevení o ženě rodičce podle svatého Jana (původně otištěná v časopise Sešity pro literaturu a diskusi v říjnovém čísle roku 1968), která vznikla bezprostředně po okupaci v roce 1968, a jež měla být zfilmována Františkem Vláčilem (stejně jako Údolí včel). Ke zfilmování nedošlo, ovšem temný příběh z dob tatarského vpádu do Čech dodnes fascinuje svou zvláštní, symboly nabitou atmosférou raného středověku.
Ve třech novelách (Post bellum, Svíbský les a Oklamaný – Der Betrogene) se Vladimír Körner pokusil o osobitý přístup k dějinné události prusko-rakouské války roku 1866. Hlavními hrdiny jeho novel jsou beznadějní outsideři, poznamenaní totálním existenciálním zmarem a ztrátou všech lidských hodnot. Nikdo z nich není schopen se se zkušeností války vyrovnat a všichni bloudí zpět k výchozímu bodu, kterým je právě bitva u Hradce Králové. Nechybí zde ani typicky „körnerovsky“ naturalistická obraznost, expresivní chvění a hluboká skepse. První dvě novely vyšly spolu v roce 1986 pod společným názvem Post bellum 1866 a jsou vlastně tím, co zbylo z původního Körnerova záměru vytvořit velký román o.válečném roku 1866. Třetí novela, Oklamaný – Der Betrogene, která vyšla v roce 1994 a byla odměněna Cenou Českého literárního fondu 1995, patří k vrcholným dílům české prózy 90. let 20. století.
Dvě novely z konce 80. let představují dva vykořeněné typy Körnerových hrdinů. Anežka Brunová, hrdinka knihy Anděl milosrdenství, je vdovou po rakousko-uherském důstojníkovi. Během první světové války se stane ošetřovatelkou v lazaretu. Baladický příběh nepostrádá ani pro Körnera typickou snahu vzepřít se osudovosti; vše ale ničí již předem daná bezvýchodnost, utrpení a situace oběti uprostřed dějin. Novela byla později zfilmována slovenským režisérem Miloslavem Lutherem.
Obě přítomné novely - Psí kůže a Kámen nářku - mají společné dobové téma, jsou jim příbuzná i hledání sebe sama a smyslu existence na pozadí mnohdy ne-lidských událostí. Nechybí v nich ani expresivní popisnost hrůzností žoldáckého konání ve válečných letech 17. století (Psí kůže) či smysl pro tajemno, které téměř evokuje prastaré krváky (Kámen nářku). Psí kůže byla původně napsaná jako scénář pro televizní film a čtenáři měli možnost se s touto novelou setkat již dvakrát v průběhu 90. let, přičemž jednou byla vydaná jako bibliofilský tisk. Druhá novela, Kámen nářku, je novinka z konce 20. století, vycházející zde vůbec poprvé. Je důkazem, že se Körnerův styl během posledních let nezměnil, naopak - s přibývajícími léty odkrývá autor stále více bravurně lidskou psychologii hrdinů, mnohdy až s barokními prvky setkávání nízkého s vysokým. Rudolfínská "Praha magická" není jen barvitou kulisou při hledání odpovědí po smyslu lidského života, ve kterém nechybí všechny stinné stránky, které jsme dávno vytěsnili do svého podvědomí. Je to organismus, který právě opouští doznívající humanismus a temnota blížící se války začíná až příliš nebezpečně zasahovat do osudů všech.
Na pozadí čtyř ročních období se představují jednotlivé klíčové historické události, ať je to rusko-finská válka, odsun Němců či ovzduší maďarských událostí v roce 1956. Na ženských postavách autor ukazuje (ostatně jak už tradičně ve svém díle) dopad těchto velkých dějin na dějiny malé, privátní.
Sebrané rozhovory s Vladimírem Körnerem z let 1964 – 2009 jsou mimořádnou ukázkou autorovy trvalosti v názorech a postojích. I když se v nich repetitivně opakují některá témata z Körnerova života, chápeme je jako podstatnou kapitolu pro poznání spisovatelova světa i jeho originálního myšlení. Svazek zahrnuje většinu publikovaných rozhovorů s Vladimírem Körnerem z denního tisku, filmových i literárních časopisů. Přestože je zde z dnešního pohledu citelná mezera ze 70. let 20. století, kdy Körner nebyl vzhledem k tehdejší situaci příliš zpovídaným autorem, můžeme si díky sebraným rozhovorům udělat vcelku přesný obraz o životě a díle tohoto výrazného prozaika druhé poloviny 20. století. A můžeme je brát též jako předstupeň k jeho Vzpomínkám...