Za nejdůvěrnějšim poznáním Puškina, velikého zjevu klasické poesie ruské, nepůjdeme k slavnému „Eugenu Oněginovi", ani k „Borisi Godunovovi" nebo k jeho „Kapitánské dcerce", ale tam, kde se po celý život ukládalo a nový básnický výraz si hledalo nové, jeho viděni skutečnosti, a zvláště ruské skutečnosti – k lyrické tvorbě.V prvních básních čtrnáctiletého Iyceisty nepostřehneme jen mladistvou mutaci jeho poetiky, v základě ještě klasicistické, jen úsilí o svůj jazyk, svůj nápěv, o svůj básnický „rukopis", ale také už pozvolné objevování nového slova v ruské poesii vůbec. Proto, jako každý veliký harmonisátor historického vývoje národní poesie, Puškin se na této cestě bez obav z epigonství vystavuje všem užitečným vlivům svých předchůdců. Na jedné straně rétorický styl Děržavinových ód, ovlivňující výraz Puškinových pathetických apostrof a básní proklamačnich, s romantismem Žukovského, který předznamenal jeho elegickou poesii i zčásti Puškinovo pojetí básníkova poslání a vztahu ke společnosti, na druhé straně vliv Baťuškova a jeho anakreontské lyriky, která se u Puškina záhy prokrvovala realistickými názvuky a prohřívala domácí půdou. Nový výbor z Puškinovy lyriky zachycuje v dosud největštm rozsahu jeho tvůrčí vývoj od tohoto prvního údobí až k zralému realistickému výrazu a ještě živěji nám zpřítomní dílo největšího ruského básníka.
Za nejdůvěrnějšim poznáním Puškina, velikého zjevu klasické poesie ruské, nepůjdeme k slavnému „Eugenu Oněginovi", ani k „Borisi Godunovovi" nebo k jeho „Kapitánské dcerce", ale tam, kde se po celý život ukládalo a nový básnický výraz si hledalo nové, jeho viděni skutečnosti, a zvláště ruské skutečnosti – k lyrické tvorbě.V prvních básních čtrnáctiletého Iyceisty nepostřehneme jen mladistvou mutaci jeho poetiky, v základě ještě klasicistické, jen úsilí o svůj jazyk, svůj nápěv, o svůj básnický „rukopis", ale také už pozvolné objevování nového slova v ruské poesii vůbec. Proto, jako každý veliký harmonisátor historického vývoje národní poesie, Puškin se na této cestě bez obav z epigonství vystavuje všem užitečným vlivům svých předchůdců. Na jedné straně rétorický styl Děržavinových ód, ovlivňující výraz Puškinových pathetických apostrof a básní proklamačnich, s romantismem Žukovského, který předznamenal jeho elegickou poesii i zčásti Puškinovo pojetí básníkova poslání a vztahu ke společnosti, na druhé straně vliv Baťuškova a jeho anakreontské lyriky, která se u Puškina záhy prokrvovala realistickými názvuky a prohřívala domácí půdou. Nový výbor z Puškinovy lyriky zachycuje v dosud největštm rozsahu jeho tvůrčí vývoj od tohoto prvního údobí až k zralému realistickému výrazu a ještě živěji nám zpřítomní dílo největšího ruského básníka.
„Puškin byl první ruský spisovatel, který obrátil pozornost na lidovou tvorbu a uvedl ji do literatury, aniž ji kazil přizpůsobením licoměrným tendencím dvorních básníků; lidovou píseň a pohádku ozdobil třpytem svého nadání, jejich smysl a sílu však nechal nezměněny“ (Gorkij). – Obsahuje: Pohádka o popovi a jeho dělníku Baldovi(přel. Fr. Halas), Pohádka o medvědici (E. Frynta), Pohádka o caru Saltánovi (P. Křička), Pohádka o rybáři a rybce (Z. Bergrová), Pohádka o mrtvé princezně a sedmi bohatýrech (P. Eisner), Pohádka o zlatém kohoutkovi (F. Nechvátal). – Poemy: Ruslan a Ludmila (M. Marčanová). Kavkazský zajatec (Z. Bergrová), Gabrieliáda (J. Střekovský), Vadim (K. Bednář), Bratři loupežníci (Z. Bergrová), Bachčisarajská fontána (Z. Bergrová), Cikáni (J. Hora), Hrabě Nulin (P. Křička), Poltava (Z. Bergrová), Tazit (K. Bednář), Domek v Kolomně (V. Nezval), Jezerskij (K. Bednář), Angelo (K. Bednář), Měděný jezdec (B. Mathesius). 301-13-2
Vedle slavného historického dramatu „Boris Godunov“, v němž se básníkův zájem soustředil na jeden ze základních dějinných problémů – na vzájemný poměr panovníka a lidových mas přináší svazek zajímavé dramatické etudy, jimiž Puškin pronikavě zasáhl do vývoje ruského dramatu („Skoupý rytíř“, „Mozart a Salieri“, „Kamenný host“, „Hodokvas v době moru“), dále hru „Scény z dob rytířských“ a dva dramatické úryvky – lidovou hru „Rusalka“ a „Scénu z Fausta“.
Kniha obsahuje klasické povídky Puškinovy: Povídky nebožtíka Ivana Petroviče Bělkina, Dubrovský, Piková dáma, Kapitánská dcerka, fragment románu Mouřenín Petra Velikého a četné jiné povídkové fragmenty. Povídky Puškinovy uvedly ruskou prózu na cesty, po nichž šli později Gogol, Turgeněv, L. N. Tolstoj a jiní velcí ruští realisté.Skvěle zobrazují život tehdejší společnosti a problematiku doby, v níž básník nehrál úlohu pasivního diváka, ale byl aktivním účastníkem jejího ideového a společenského ruchu.
Svazek přináší výbor literárněkritických statí (O literatuře), cestopisnou prózu z autorova putování na Kavkaz a odtud na dějiště rusko-turecké války (Cesta do Arzrumu za válečného tažení roku 1829) a autobiografické prózy deníky,citace ze zápisníků, myšlenky, poznámky, aforismy, historické zápisky a anekdoty-fragmenty zamýšleného, avšak neuskutečněného memoárového díla, jež mělo zachytit vše podstatné, co určovalo duchovní a intelektuální obraz doby (O sobě a jiném).
Svazek obsahuje část spisu o pugačevském povstání (a to vlastní historii pod názvem Pugačovská rebelie a Dovětek pro cara Mikuláše), ucelené a více zpracované úseky přípravných materiálů k Historii Petra I. (včetně stručného náčrtku k úvodu Poznámky z četby úvodu ke Golikovovým Skutkům Petra Velikého) a stati a náčrtky článků o věku Kateřiny II., o ruských dějinách, o šlechtictví, francouzské revoluci apod.
Korespondence, čítající 393 dopisů, zajímavě dokresluje portrét velkého ruského básníka, seznamuje s jeho názory a posudky umělecké tvorby cizí i vlastní, s jeho existenčními nesnázemi, s prostředím, v němž tvořil, s vřelým jeho vztahem k přátelům i s jeho životem milostným.