Základní osou Ajvazovy knihy je, jak samotný název napovídá, padesát pět měst, čili katalog sídel. Autor zde rekonstruuje Calvinova Neviditelná města a vnáší do nich uspořádanou kombinatoriku, jejímž výsledkem je 11 oddílů vždy s pěti kratičkými zastávkami v novém pomyslném městě. Ajvaz však neanalyzuje vyprávění Marca Pola chánovi Kublajovi, naopak: to se pro něj stává výchozím bodem k zamyšlení nad rolí, jakou mají v průběhu utváření jednotlivé vjemy, časové kategorie, fyzické atributy a v neposlední řadě jakou úlohu zde hraje člověk (jako jednotlivec i jako organizovaná společnost), jeho touhy, sny a vzpomínky, jeho klamy, sama jeho přítomnost.
Jestliže Jiří Suchý hned v úvodní básni tvrdí, že není "ten kdo si ty verše vymýšlí", že mu je někdo "prostě lije do hlavy", není důvod tomuto sdělení nevěřit. Vždyť autorova lehkost a nápaditost, smysl pro lyrickou grotesku nebo jemná, někdy až cizelérská práce s jazykem, bohatě využívána především v netradičních rýmových polohách, překvapivá pointa - to vše jsou nástroje, které ani s přibývajícím věkem neztratily u tohoto autora nic ze své dokonalosti. Do nové sbírky vložil Suchý šestnáct textů, které doprovodil vlastními ilustracemi. Verše se většinou rozvíjejí do drobných příběhů, v nichž hraje hlavní úlohu žena, objevující se jak v reálných, tak i fiktivních podobách. Snahou Suchého je prostě vykouzlit podmanivou melodii s něžně romantickým nádechem, v níž vedle humoru občas zazní i poněkud melancholický podtón. Vrcholem souboru je pak autorova závěrečná skladba "Louže": je to "píseň" o kaluži, jejíž hladina se působením slunečního svitu neustále mění a vytváří tak, až do svého vyschnutí, barevné obrazy, v nichž se odrážejí nejrůznější děje a epizody.
Básnická sbírka Jiřího Suchého, jedné z nejvýznamnějších osobností naší kultury, je nesporným přínosem pro současnou českou literaturu. Autor svoji knížku rozdělil do tří oddílů s názvy: Krajina podivných skutečností, Amálie, A roky plynou… plynou… První oddíl se vyznačuje snovým a přitom groteskním lyrickým laděním, druhý vytvářejí stylisticky pestré básně – portréty titulní hrdinky i jejích kamarádek a konečně poslední část (A roky plynou…) je básnická rekapitulace osnovných období našich nedávných dějin (1945, 1950, 1960, 1968, 1970, 1989). Jiří Suchý v této knížce opět prokazuje, jak mistrně umí zacházet s jazykem, stylovými rovinami, eufonií, rytmem, prolínáním lyrických a epických poloh básní, groteskností, ironií, ale i patosem. Je právem pokládán za klasika, ovšem výsostně inspirativního a životodárného.