Rok 38 našeho letopočtu. Alexandrie je největší metropolí Středozemí, symbolem osvícení a filosofické centrum, jemuž závidí i Řím. Tam se soustřeďuje veškeré poznání lidstva, tam se směšují všechna náboženství a křesťanství nabírá na síle. Jednotlivé náboženské, filosofické i historické motivy, a především samotný příběh zmizení a návratu Delie je jen románovou konstrou k vytvoření velkolepé historické ságy, na jejímž půdorysu má autor možnost vykreslit všechny aspekty této pozoruhodné a neopakovatelné doby.
Literární parodie, nebo také sebrané spisy Sally Marové, je často přirovnávána k Vianovu textu „Naplivu na vaše hroby“. Jde o jazykovou hříčku, pro tohoto autora ostatně zcela typickou, jež překračuje hranice svého žánru, jde také o podivuhodná dobrodružství mladé anglické poštovní úřednice, bytostně protestantské, panenské, britské a ctnostné, ocitnuvší se v pařátech hrůzných irských papeženeckých republikánů během „básnické revoluce“ v Dublinu roku 1916.
Poslední dny jsou autobiografickým románem Raymonda Queneaua, v níž líčí studentský život v Paříži 20. let. Vincent Tuquedenne se snaží věnovat jak milované četbě, tak poněkud sterilnímu studiu, protože doufá, že se v knihách dozví, jak se vymanit z maloměšťáckého prostředí, v němž žije a jež ho svírá. Vincent a jeho generace se nacházejí v protikladu ke starší generaci učitelů v důchodu a drobných podvodníčků. Obě generace jsou vystaveny hloubavému zraku Alfreda, číšníka v kavárně U měchu, jehož neomylná astrologická metoda předpovídání budoucnosti se de facto vysmívá vědeckému přístupu k životu, na nějž se většina lidi bláhově spoléhá. Podobně i Queneauův literární svět funguje podle svých vlastních zákonů, přičemž se v něm prolíná úzkostlivě pečlivé cizelování uměleckých aspektů s nezastíraně láskyplnou evokací života, jak vypadal v již nenávratné minulosti.
Vzpomínková kniha Taliáni (vyšla roku 1978) je za srdce beroucí vylíčení Cavannova dětství před druhou světovou válkou v Nogent-sur-Marne u Paříže. A spíše než o italských přistěhovalcích ve Francii živících se jako zedníci je to kniha věnovaná přímo autorovu tátovi, negramotnému zedníkovi s velkým srdcem a lidovou moudrostí. Snenapodobitelným stylem píše otevřeně o své rodině, nogentské základní škole, kamarádech i o hrách nogentských dětí i o společenských a politických poměrech v předválečné Francii. Očima dítěte líčí dospívání chlapce z chudé rodiny na okraji Paříže v dětské partě hrající si ve stružkách u chodníku, první čtenářské i erotické zkušenosti i objevování světa dospělých. Cavannův pohled je pronikavý a jde do hloubky. Vnucuje se myšlenka, že Cavannovo vzpomínání je žánrově příbuzné s velkofilmem Federica Feliniho Amarcord. Jeho devíza je: poznej sám sebe, a přesto se nepřestaň mít rád.
Příběh vyprávěný na stránkách knihy Maria je popisem událostí, které se v životě toho, kdo je vypráví, dosud nestaly, ale které vyplývají téměř nevyhnutelně z toho, co víme o něm, o jeho předcích, o jeho povaze, o předchozích epizodách jeho biografie. To vše dává jemu i protagonistům jeho „ságy“ dostatečně přesný obraz, aby byla možná extrapolace do nepříliš vzdálené budoucnosti. Je to tedy mimo jiné první autobiograficko-beletristická esej všech dob.
Autobiografický román líčí Cavannovy zkušenosti z druhé světové války: kapitulaci Francie a následnou německou okupaci severu země, exodus velké části obyvatelstva, černý obchod. Vypravěč odjíždí na nucené práce do Berlína, kde se setkává s Ukrajinkou Marií, jež se stane jeho velkou láskou. Během osvobozování Německa se oba přesouvají do Štětína, ale zajmou je sovětští vojáci. Oba s hrůzou sledují hromadné popravy německých civilistů. Vypravěč s Marií ztratí kontakt a poté stráví několik týdnů jejím bezvýsledným hledáním. Závěrečné svědectví o masovém přesunu nacistických pohlavárů na Západ zní děsivě... Za vzpomínkovou knihu na poválečné období Les Ruskoffs (Rusáci) obdržel literární cenu Interrallié.