Ženský svět byl po staletí světem intimním, reflektovaným knižní, nástěnnou i závěsnou malbou, dobovou naučnou i krásnou literaturou, epistolografií, zčásti pozůstalostními inventáři, účty a prameny osobní povahy - dopisy, deníky a memoáry. Diplomatický materiál vznikl téměř výhradně činností mužů, archivní prameny institucionální povahy (s výjimkou soudních akt a policejních protokolů) vypovídají o ženském světě méně a "jakoby nerady". Kniha nahlíží ženu přes témata, která se prolínají celým popisovaným obdobím - partnerství, rodina, vlastnictví, veřejný život, vlastní identita, vzdělání, mecenášství… Zajímavá je rovněž analýza stereotypů ženství ve vztahu žena-muž a otázka ženských archetypů.
Autor se zabývá moravskými dějinami v knížecím období, od zániku Staré Moravy po konec 12. století, kdy vymřely moravské větve přemyslovské dynastie. Novou interpretací pramenů vykládá moravské dějiny v temném 10. století, několikeré připojení země k přemyslovskému státu, osudy olomouckého biskupství, snahy moravských knížat (většinou neúspěšné) zasednout na pražský knížecí stolec a později získat větší nezávislost, což nakonec vyvrcholilo vznikem markrabství.
Tradice a zvyklosti jsou svorníkem státotvorného vývoje. Stačí si připomenout volby knížat, nalézání práva na sněmech Čechů i samo pojetí přemyslovské mytologie, jež definovala domácí pořádky a vztah vládnoucí dynastie k obci Čechů. Právě důraz na tradice a zemské zvyklosti ovlivnil veřejné mínění, které se stavělo ke královské hodnosti buď lhostejně, nebo ji vnímalo jako cizí, dílem přímo škodlivou novotu. Možná i proto dosud nebylo zcela zřejmé, jaká byla ideová a programová náplň prvních českých království, totiž Vratislavova a Vladislavova, a proč uspěl teprve koncept Přemysla Otakara I. Tento na komparaci hodnot knížecích a královských Čech založený výklad nabízí neotřelý pohled na dlouhý a obtížný zrod české státnosti v širším středoevropském kontextu.