Mezi nejznámější básnické skladby Allena Ginsberga patří vedle Kvílení i Kadiš, velkolepý žalozpěv na básníkovu zesnulou matku, jejíž duševní choroba silně poznamenala jeho dětství a dospívání. Zárodky básně vznikly v Paříži v roce 1957, kde si Ginsberg společně s beatnickými tvůrci Gregorym Corsem, Peterem Orlovskym a později i Williamem S. Burroughsem prostřednictvím halucinogenů „rozšiřoval sféru vědomí“. V Kadiši se mu časem podařilo vypsat se z hlubokých traumat, přičemž k odemknutí bran podvědomí použil divotvorné klíče: valná část Kadiše vznikla pod vlivem morfia a metamfetaminu a konečnou revizi provedl až po návratu z Peru, kde k tomu účelu požil ayahuasku neboli yagé. Výmluvné jsou názvy dalších básní ve sbírce, například Meskalin, Kyselina lysergová či Rajský plyn; autor v nich opět vymítá ducha Naomi Ginsbergové, lamentuje nad iluzorností univerza, zakouší pocity tvůrčího zmaru i extázi z duchovního prozření a v psychedelickém proudu vědomí ze sebe nechává volně řinout vize, nářky, chvalozpěvy i obavy ze zániku smrtelného těla – aby k nám po šedesáti letech skrze ony širokodeché verše stále živě promlouval jeho duch. Básnická sbírka Kadiš a jiné básně (Kaddish and Other Poems), kterou Allen Ginsberg vydal v roce 1961 u Lawrence Ferlinghettiho v nakladatelství City Lights Books, obsahuje jeho básně z konce padesátých let (1958–1960) v již klasickém překladu Jana Zábrany. Čtyři dosud nepřeložené básně pak přeložil Bob Hýsek.
Ačkoli se Jack Kerouac proslavil především jako prozaik, psal také vynikající poezii – mnozí literární historici jsou dokonce toho názoru, že Kerouacovy básně jeho prózu co do kvality předčí. Tak či onak, je nepochybné, že jedním z vrcholů autorova básnického díla jsou jeho haiku. Kerouacův zájem o tuto japonskou básnickou formu bylhluboký a dlouhodobý; od poloviny padesátých let až do své smrti v roce 1969 si úderná trojverší zapisoval do deníků, prokládal jimi své dopisy, romány či eseje atd. Postupně přitom dospěl k vlastní podobě, tzv. „západnímu haiku“, které se nenechává omezovat přísnými formálními pravidly, ušitými na míru japonštině, přesto si z dané formy uchovává to podstatné: schopnost zachytit ve třech krátkých verších jedinečný obraz světa, „zbavený vší poetické veteše a fíglů, a přesto vzdušný a ladný jako Vivaldiho pastorála“. Kerouacova Kniha haiku, poprvé vydaná teprve po autorově smrti, přesvědčivě dokládá, že ve svém úsilí o zvládnutí zdánlivě snadné, ve skutečnosti však nesmírně obtížné formy Kerouac uspěl beze zbytku.
Dopisy k narozeninám Teda Hughese jsou adresovány (až na dvě výjimky) Sylvii Plathové, americké básnířce, s níž ho pojilo nejen sedmileté manželství, ale také dcera Frieda a syn Nicholas. Básně vznikaly během dlouhých pětatřiceti let: ty nejstarší Hughes napsal pouhých pár měsíců po sebevraždě Sylvie Plathové v roce 1963, ty poslední těsně před svým úmrtím v říjnu 1998. Dopisy k narozeninám jsou jeho jedinou „výpovědí“ o partnerském vztahu se Sylvií i o bolestném, emocionálně vypjatém období, během něhož Plathová vytvořila své nejsilnější básně – a zároveň se rozhodla pro dobrovolný odchod ze života. Sbírka se okamžitě po vydání stala bestsellerem, byla ověnčena všemožnými respektovanými cenami, jako např. T. S. Eliot Prize, Forward Prize for Poetry či Whitbread Poetry Prize, a mnozí kritici ji považují za vrchol autorova díla. Četbu lze přirovnat k jakési „psychické“ dekompresní nemoci neboli nemoci potápěčů. Hughesovy básně jsou totiž natolik plné hlubokého niterného smutku a zároveň i vnitřní síly, že jen stěží popadáte dech. Seamus Heaney