Jan Patočka
1907 - 1977
česká
nehodnoceno
Mé hodnocení
Jan Patočka (1.6.1907 Turnov – 13.3.1977 Praha) je čelným představitelem fenomenologicky zaměřené filosofie.
V letech 1925–1932 studoval slovanskou filologii, romanistiku a filosofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, potom na pařížské Sorbonně a nakonec znovu na Karlově univerzitě. Při studijním pobytu v Paříži v roce 1928 se zde poprvé setkává s Edmundem Husserlem.
Po obhájení disertační práce Pojem evidence je v roce 1932 promován na doktora filosofie. Následující dva roky studoval jako stipendista na německých univerzitách, kde byl zvláště ve styku s E. Husserlem, jehož fenomenologické práce určily jednu ze základních konstant Patočkovy filosofické orientace. Zde navázal celoživotní přátelství s Husserlovým asistentem Eugenem Finkem.
V letech 1934–1944 byl profesorem na pražských gymnáziích. V roce 1935 se stal tajemníkem Cirole philopsophique de Prague, kolem něhož se soustřeďují utečenci z univerzit fašistického Německa. V roce 1936 pracoval jako tajemník Jednoty filosofické.
V roce 1936 se habilitoval prací Přirozený svět jako filosofický problém, která ovlivnila české filosofické prostředí na mnoho let. Od roku 1937 byl redaktorem časopisu Česká mysl, spoluorganizoval Husserlovy přednášky v Praze. Po Husserlově smrti v roce 1938 se Jan Patočka přičinil o záchranu jeho pozůstalosti.
Po uzavření českých vysokých škol v roce 1939 učil na gymnáziu. Vydal několik knížek jako přípravu pro budoucí studenty univerzity. Koncem války byl nasazen na stavbě. V roce 1945 se vrátil na Univerzitu Karlovu, od roku 1950 pracoval v Ústavu T. G. Masaryka, pak ve Výzkumném ústavu pedagogickém, kde připravoval první vydání Komenského Všenápravy.
Od roku 1964 byl editorem ve Filosofickém ústavu AV, absolvoval přednáškové pobyty ve Francii a v Německu. V roce 1968 se podruhé vrátil na UK a byl jmenován profesorem. V roce 1972 byl penzionován. Jeho přednášky v bytových seminářích byly významnými událostmi jinak vcelku šedého kulturního života 70. let.
Usiloval o nalezení mravního řádu v době, která takový řád popírala. Své filozofické názory o vztahu jedince k nadosobnímu řádu a z toho vyplývajícího smyslu pro povinnost angažovat se pro společné dobro, mohl realizovat až ve chvíli, kdy vznikala Charta 77. Přijal nabídku, aby se stal jedním z jejích tří prvních mluvčích. Svými posledními texty k Chartě 77 jí vtiskl výrazný občanský a mravní charakter. Napsal úvahu „O povinnosti bránit se proti bezpráví“. V konkrétních situacích jako člověk, jako příslušník a občan svého národa a svého státu dbal vždy hlasu svědomí a stál za názory, které považoval za mravně správné. Ve všech obdobích tísně podporoval postižené spoluobčany a platil za to ve zlých dobách nejistotou svého postavení, rizikem a skutečností sociálního postižení vlastní rodiny i sebe sama.
Po setkání s holandským ministrem zahraničí Van der Stoelem byl zatčen Státní bezpečností a podroben vyčerpávajícím výslechům. Po posledním z nich, trvajícím 11 hodin, byl postižen záchvatem mozkové mrtvice a v nemocnici po několika dnech zemřel. Jeho pohřeb se stal konfrontací s totalitní mocí, která chtěla za každou cenu zabránit důstojnému rozloučení se svou obětí.
Po celý svůj život považoval za svoji základní určenost nezpronevěřit se svému povolání. Nebyl netečný k věcem lidské pospolitosti, nevztahovat se k nim však jako politik, nýbrž jako ten, kdo je respektuje jako jeden z hlavních filosofických problémů.
V letech 1925–1932 studoval slovanskou filologii, romanistiku a filosofii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, potom na pařížské Sorbonně a nakonec znovu na Karlově univerzitě. Při studijním pobytu v Paříži v roce 1928 se zde poprvé setkává s Edmundem Husserlem.
Po obhájení disertační práce Pojem evidence je v roce 1932 promován na doktora filosofie. Následující dva roky studoval jako stipendista na německých univerzitách, kde byl zvláště ve styku s E. Husserlem, jehož fenomenologické práce určily jednu ze základních konstant Patočkovy filosofické orientace. Zde navázal celoživotní přátelství s Husserlovým asistentem Eugenem Finkem.
V letech 1934–1944 byl profesorem na pražských gymnáziích. V roce 1935 se stal tajemníkem Cirole philopsophique de Prague, kolem něhož se soustřeďují utečenci z univerzit fašistického Německa. V roce 1936 pracoval jako tajemník Jednoty filosofické.
V roce 1936 se habilitoval prací Přirozený svět jako filosofický problém, která ovlivnila české filosofické prostředí na mnoho let. Od roku 1937 byl redaktorem časopisu Česká mysl, spoluorganizoval Husserlovy přednášky v Praze. Po Husserlově smrti v roce 1938 se Jan Patočka přičinil o záchranu jeho pozůstalosti.
Po uzavření českých vysokých škol v roce 1939 učil na gymnáziu. Vydal několik knížek jako přípravu pro budoucí studenty univerzity. Koncem války byl nasazen na stavbě. V roce 1945 se vrátil na Univerzitu Karlovu, od roku 1950 pracoval v Ústavu T. G. Masaryka, pak ve Výzkumném ústavu pedagogickém, kde připravoval první vydání Komenského Všenápravy.
Od roku 1964 byl editorem ve Filosofickém ústavu AV, absolvoval přednáškové pobyty ve Francii a v Německu. V roce 1968 se podruhé vrátil na UK a byl jmenován profesorem. V roce 1972 byl penzionován. Jeho přednášky v bytových seminářích byly významnými událostmi jinak vcelku šedého kulturního života 70. let.
Usiloval o nalezení mravního řádu v době, která takový řád popírala. Své filozofické názory o vztahu jedince k nadosobnímu řádu a z toho vyplývajícího smyslu pro povinnost angažovat se pro společné dobro, mohl realizovat až ve chvíli, kdy vznikala Charta 77. Přijal nabídku, aby se stal jedním z jejích tří prvních mluvčích. Svými posledními texty k Chartě 77 jí vtiskl výrazný občanský a mravní charakter. Napsal úvahu „O povinnosti bránit se proti bezpráví“. V konkrétních situacích jako člověk, jako příslušník a občan svého národa a svého státu dbal vždy hlasu svědomí a stál za názory, které považoval za mravně správné. Ve všech obdobích tísně podporoval postižené spoluobčany a platil za to ve zlých dobách nejistotou svého postavení, rizikem a skutečností sociálního postižení vlastní rodiny i sebe sama.
Po setkání s holandským ministrem zahraničí Van der Stoelem byl zatčen Státní bezpečností a podroben vyčerpávajícím výslechům. Po posledním z nich, trvajícím 11 hodin, byl postižen záchvatem mozkové mrtvice a v nemocnici po několika dnech zemřel. Jeho pohřeb se stal konfrontací s totalitní mocí, která chtěla za každou cenu zabránit důstojnému rozloučení se svou obětí.
Po celý svůj život považoval za svoji základní určenost nezpronevěřit se svému povolání. Nebyl netečný k věcem lidské pospolitosti, nevztahovat se k nim však jako politik, nýbrž jako ten, kdo je respektuje jako jeden z hlavních filosofických problémů.
Zdroj: spisovatele.cz