J H
JH
Jan B. Hurych
nehodnoceno
Mé hodnocení
Honza Hurych,
se narodil ještě před světovou válkou (druhou, ne první!) v Libni, kde také povětšině vyrůstal, do necelých pěti stop a sedmi palců. Velký kus mládí procestoval v tramvaji číslo 14, ať už jako študák směrem na Karlák nebo, s přesedáním, do Dejvic – to když tam učil na Technice. Naposledy použil pražské tramvaje v roce 1969, směrem na letiště v Ruzyni, kde jeho stopa mizí.
Objevuje se až v Anglii, kde se zabýval převážně mytím oken ve výškových budovách. Z té doby také pochází jeho systém, jak umýt až 95 oken denně – nápad, který byl o čtvrt století později kýmsi okopírován jakožto Windows 95. A opět se nám stopa ztrácí na letišti, tentokrát je to londýnský Heathrow.
Zatím však jeho hledání "cesty na severozápad" pokračuje do Montrealu, kde to vypadá, že se už usadí. Dělá tam pro kompjútro-vou firmu z USA, ožení se a začíná pomalu počítat, kolik let mu ještě zbývá do penze. Po devíti letech ho to počítání asi přestává bavit, protože jeho stopa končí opět na montrealském letišti se jménem Dorval (bez háčku). V Torontě, kam měl namířeno, pak pobude ne-celých deset let. Z toho čtyři roky lítá pro CSA (opět bez háčku, ne-boť to je Canadian Standards Association) a certifikuje kompjútry v USA a Japonsku. Konečně se rozhodne: odstěhuje se nahoru na Hu-ron, koupí si tam dům a dělá tam na elektrárně (no spíše uvnitř než na :-) .
Když se ale dozví, že v Saskatoonu (což je jen tři tisíce kilome-trů na SZ – zase ten severozápad!) hledají někoho, kdo umí navrho-vat elektrárny, jeho stará cestovatelská vášeň se zase znova probudí. Usadí manželku Aťu za volant jejich krytého vozu, sebe umístí s mapou vedle ní a zatímco jejich pes (psina?) Tara se pohodlně roz-táhne na zadním sedadle, vyjedou. Po třech letech a zimách – zimou se zde míní teplota kolísající mezi mínus třiceti a padesáti stupni Cel-sia – se rozhodnou, že ten zbývající půl roku už tam na prérii stráví Honza sám, zatímco Aťa se vrátí, aby ochraňovala jejich dům v Kin-cardinu před Hurony, pardon, před cyklony (těch je tam víc než tor-nád, je to totiž u Huronského jezera).
Po roce se pak vrátil i on a dělal ještě rok v Missisauze u To-ronta. To už se ale vídal s manželkou alespoň o víkendech, i když cesta autem tam a zpět mu trvala šest hodin. Konečně odešel do pen-ze, prý aby mohl ušetřit na benzínu a také graciézně stárnout. To se mu pořád nedaří – ta graciéznost – protože na to nemá dost času: založil si totiž dva netové časopisy, jeden pro sebe (Hurontarii) a jeden pro čtenáře (Příložník). Také píše do Britských listů, do Nevidi-telného Psa, ArtFora a semtam mu vyjde nějaká ta reportáž či po-vídka v českých novinách. Ani to mu ale nestačí, tož si ještě vytvořil vlastní edici elektronických knih nazvanou KNIHY OFF-LINE, kte-rou, jak vidíte, pilně doplňuje, nejen textem, ale i svou grafikou.
Občas ještě cestuje, většinou už jen za své. Na těchto cestách je často považován za Skota, hlavně když dává spropitné. Z kádrového posudku vyplývá, že se zapojil pouze jednou a sice do elektrického obvodu vysokého napětí a to ještě omylem. Také se přiznal, že nemá žádné tajné ani veřejné konto ve Švýcarsku, čehož ale upřímně lituje. O své bohaté zkušenosti z cest se rád dělí s kamarády u piva.
se narodil ještě před světovou válkou (druhou, ne první!) v Libni, kde také povětšině vyrůstal, do necelých pěti stop a sedmi palců. Velký kus mládí procestoval v tramvaji číslo 14, ať už jako študák směrem na Karlák nebo, s přesedáním, do Dejvic – to když tam učil na Technice. Naposledy použil pražské tramvaje v roce 1969, směrem na letiště v Ruzyni, kde jeho stopa mizí.
Objevuje se až v Anglii, kde se zabýval převážně mytím oken ve výškových budovách. Z té doby také pochází jeho systém, jak umýt až 95 oken denně – nápad, který byl o čtvrt století později kýmsi okopírován jakožto Windows 95. A opět se nám stopa ztrácí na letišti, tentokrát je to londýnský Heathrow.
Zatím však jeho hledání "cesty na severozápad" pokračuje do Montrealu, kde to vypadá, že se už usadí. Dělá tam pro kompjútro-vou firmu z USA, ožení se a začíná pomalu počítat, kolik let mu ještě zbývá do penze. Po devíti letech ho to počítání asi přestává bavit, protože jeho stopa končí opět na montrealském letišti se jménem Dorval (bez háčku). V Torontě, kam měl namířeno, pak pobude ne-celých deset let. Z toho čtyři roky lítá pro CSA (opět bez háčku, ne-boť to je Canadian Standards Association) a certifikuje kompjútry v USA a Japonsku. Konečně se rozhodne: odstěhuje se nahoru na Hu-ron, koupí si tam dům a dělá tam na elektrárně (no spíše uvnitř než na :-) .
Když se ale dozví, že v Saskatoonu (což je jen tři tisíce kilome-trů na SZ – zase ten severozápad!) hledají někoho, kdo umí navrho-vat elektrárny, jeho stará cestovatelská vášeň se zase znova probudí. Usadí manželku Aťu za volant jejich krytého vozu, sebe umístí s mapou vedle ní a zatímco jejich pes (psina?) Tara se pohodlně roz-táhne na zadním sedadle, vyjedou. Po třech letech a zimách – zimou se zde míní teplota kolísající mezi mínus třiceti a padesáti stupni Cel-sia – se rozhodnou, že ten zbývající půl roku už tam na prérii stráví Honza sám, zatímco Aťa se vrátí, aby ochraňovala jejich dům v Kin-cardinu před Hurony, pardon, před cyklony (těch je tam víc než tor-nád, je to totiž u Huronského jezera).
Po roce se pak vrátil i on a dělal ještě rok v Missisauze u To-ronta. To už se ale vídal s manželkou alespoň o víkendech, i když cesta autem tam a zpět mu trvala šest hodin. Konečně odešel do pen-ze, prý aby mohl ušetřit na benzínu a také graciézně stárnout. To se mu pořád nedaří – ta graciéznost – protože na to nemá dost času: založil si totiž dva netové časopisy, jeden pro sebe (Hurontarii) a jeden pro čtenáře (Příložník). Také píše do Britských listů, do Nevidi-telného Psa, ArtFora a semtam mu vyjde nějaká ta reportáž či po-vídka v českých novinách. Ani to mu ale nestačí, tož si ještě vytvořil vlastní edici elektronických knih nazvanou KNIHY OFF-LINE, kte-rou, jak vidíte, pilně doplňuje, nejen textem, ale i svou grafikou.
Občas ještě cestuje, většinou už jen za své. Na těchto cestách je často považován za Skota, hlavně když dává spropitné. Z kádrového posudku vyplývá, že se zapojil pouze jednou a sice do elektrického obvodu vysokého napětí a to ještě omylem. Také se přiznal, že nemá žádné tajné ani veřejné konto ve Švýcarsku, čehož ale upřímně lituje. O své bohaté zkušenosti z cest se rád dělí s kamarády u piva.
Zdroj: Kniha \\\"Aloha\\\"