Výbor z díla Borise Viana, uspořádaný Patrikem Ouředníkem, obsahuje následující texty: Seznámení se životopisem Borise Viana — Rád by sem — Adam, Eva a třetí sex — Farářova vejce — Zmatek v Adénách — Náš malý muzikant — Mejdan u Léobilla — Saint Germain de Prés — Kronika lháře (VPPSPĚL) — Kronika jazzu — Nemůžu siodpustit — Kronika lháře II (Dojmy americké) — Dezertér — Vlkodlak — Svačinka generálů — Jeho Magnificenci o falzifikátorech války — Kronika lháře III (Návrh na totální likvidaci armády) — Cesta do Khonostrova — Učenliví žáci — Blues pro černého kocoura — Ošklivý pan X — Budovatelé říše — Jacques Prévert: Můj milý Borisi — Vysvětlení.
Divadelní hra Budovatelé říše není dílo ohromující rozsahem či tíhou myšlenek. Autor bez zbytečných řečí předkládá čtenáři svou tragikomickou apokalypsu jedné středostavovské rodiny, reprezentující lidstvo v celé jeho do sebe zahleděné nepatrnosti. Vianovy figury utápějí čas v banálních rozhovorech, z nichž ale v kontextu nikam nevedoucího věčného lidského úniku úsměv na rtech trne. Hru prostupuje všudypřítomné zapomínání a vědomí života ze dne na den, který člověk bez protestu přijímá jako svůj nevyhnutelný osud. Vian však přesto dokáže čtenáře pobavit. Svým nadhledem, ironií a bezbřehou obrazotvorností, jak to již dokázal v dalších svých vynikajících dílech. A nakonec člověku dojde, že není zcela bezpečné mít doma svého fackovacího Schmürze...
Čtyři hlavní hrdinové jsou současně jedinými postavami románu. Proti dvěma mužským protagonistům, postavil autor dvě ženy. Červená tráva je Vianovým nejautobiografičtějším dílem, neboť do vzpomínek jednoho z chlapců Wolfa, promítl velice transparentně traumata svého mládí. Cesty které podniká Wolf strojem času a které mají charakter psychoanalytických seancí, evokují paralyzující péči rodičů, bezduchost školy a strach z dívek v době erotického dospívání.
Čtyři hlavní hrdinové Červené trávy (1950) jsou současně jedinými postavami románu. Proti dvěma mužským protagonistům, postavil autor dvě ženy. Červená tráva je Vianovým nejautobiografičtějším dílem, neboť do vzpomínek jednoho z chlapců Wolfa, promítl velice transparentně traumata svého mládí. Cesty které podniká Wolf strojemčasu a které mají charakter psychoanalytických seancí, evokují paralyzující péči rodičů, bezduchost školy a strach z dívek v době erotického dospívání. Srdcerváč (1953) je jeden z nejslavnějších Vianových románů, který oslovil řadu generací zejména mladých čtenářů svou svébytnou řečí, která dává vyniknout poetickému světu humoru a fantazie.
Vášnivý pacifismus, lehká ironie vůči americké 'drsné škole', mistrné zacházení s jazykem v příslušných společenských vrstvách, nenávist k měšťáckému pokrytectví. Ale především legrace. Dosti drsná, to je pravda. To, co dnes s takovým úspěchem provozuje na plátně Quentin Tarantino, Vian zvládal ve svých literárních parodiích už v padesátých letech minulého století. 'Člověk tomu neunikne' je ovšem Vianovým dílem jenom ze čtvrtiny, vycházíme-li z počtu kapitol tohoto nedokončeného románu. 15. prosince 1950 dostává Boris Vian nápad na “román Černé řady”. Napíše synopsi, čtyři kapitoly, a projekt opustí. Po více nežli šedesáti letech dali dědicové Borise Viana volnou ruku literárnímu spolku L’Oulipo, aby dopsal pokračování. Román čítá celkem šestnáct kapitol, z nichž první čtyři, nezměny, jsou Vianovy. Nedílnou součástí knihy jsou "učené vysvětlivky", které jsou již plně dílem spolku L'Oulipo a v nichž se jednotliví autoři vyřádí v brilantním intelektuálním humoru, kdy se pokoušejí vysvětlit nevysvětlitelné, nebo naopak složitě popisují zcela triviální pitomost. L'Oulipo je experimentální literární skupina založená 24. listopadu 1960. Jejími zakladateli byli Raymond Queneau a François Le Lionnais. OuLiPo (Marcel Bénabou, Eduardo Berti, Jacques Jouet, Hervé Le Tellier, Clémentine Mélois, Olivier Salon) je zkratka z francouzských slov Ouvroir de Littérature Potentielle, tedy Dílna potenciální literatury.
Společné vydání dvou povídkových sbírek, titulní Flanďákova koupel (15 povídek) a Vlkodlak (13 povídek). Patnáct povídek Flanďákovy koupele spadajících do počátku Vianovy literární činnosti, do doby před napsáním Pěny dní, na první pohled výrazně charakterizuje jejich krátky obsah a je na nich znát názorové a estetické cítění mládeže poválečného období, ve kterých vznikali. Objevují se tady jeho hlavní zdroje inspirace – jazz, kreslené seriály a policejní romány, science-fiction nebo kino i jeho hlavní témata, které rozvinul ve svých románech. Nalezneme zde i jeho charakteristické mísení vážného s nevážným, jeho typický styl jazykového humoru i mnohé postavy, které se objevují ve Vianových pozdějších prózach. Posmrtně vydaná sbírka povídek Vlkodlak (Le loup-garou, 1970), uspořádaná znalcem Vianova díla Noëlem Arnaudem, nabízí reprezentativni výbor Vianovy tvorby z let 1945–1952, jež patřila mezi jeho nejplodnější období. Každá z třinácti povídek je napsaná jiným, vždy ovšem zparodovaným literárním žánrem – od automatického psaní přes žurnalistiku, kriminální povídku, špionážní thriller až po sci-fi. Všechny povídky jsou přitom prostoupeny tím, co Vianovy texty činí ojedinělými: absurdním a černým humorem, poťouchlostí, ironií, snovou atmosférou a hořkým básnickým smutkem.
Holky nemaj ponětí je jeden ze čtyř románů, které originální francouzský autor vydal jako překlady z američtiny pod pseudonymem Vernon Sullivan. Velmi zdařile v něm paroduje a tak trochu ad absurdum dovádí vypravěčské postupy americké drsné školy detektivek, reprezentované tehdy především Dashiellem Hammettem a Raymondem Chandlerem. Vianv parodii okázale siláckého stylu vypravuje příběh Francise Deacona, flákače a drsňáka s lepší minulostí, který se nepáře s ničím a ze všeho nejméně s něžným pohlavím. Žije tak rychle, že to čtenář sotva stačí sledovat, pro ránu nejde daleko a především prožívá překotné erotické eskapády. Pak se ale přičiněním jedné z mnoha svých dívenek dostane do sporu s partou překupníků drog. A začíná tanec...
Tuto prózu Borise Viana bychom mohli bez nadsázky nazvat mejdanovou. Jediným tématem knihy jsou nesčetné mejdany a takzvané surprise-party, které organizoval Vian a jeho přátelé v době následující krátce po osvobození Paříže. Hlavním hrdinou a tahounem mejdanů je Vianův kamarád z dětství Jacques Loustalot zvaný Major. Majorovy překvapivé akce a happeningy byly magnetem na holky, kvůli nimž se nakonec všechny mejdany konaly. Jeho nejzářnějším číslem bylo vyjmutí a polknutí skleněného oka, které bylo pozůstatkem Majorova úrazu z mládí. V neposlední řadě se čtenář dozví i zaručený plán, jak postupovat při balení holek a odrovnávání vyskytnuvších se soků v lásce.
Povídkový soubor Mravenci (1949) představuje Vianovy texty, jejichž motivy se nedostaly do jeho velkých románů, jakými jsou například Pěna dní či Podzim v Pekingu. Jednotlivé texty vznikaly v prvních poválečných letech, a tak bylo jen samozřejmé, že do nich dolehl bezprostřední prožitek válečného i poválečného období – povídka Mravenci je inspirovaná spojeneckým vyloděním v Normandii a povídky Rak či Leklé ryby jsou pro změnu obrazem degradace života v poválečné éře všeobecné chudoby a nedostatku… Doslov napsal Jiří Pelán.
Šestadvacetiletý Američan Lee Anderson, muž bílé pleti, ale černošské krve, přijíždí do maloměstského Bucktonu s jedinou myšlenkou v hlavě – pomstít se za svého mrtvého bratra. Nástrojem pomsty mu má být sex. Tento krátký román, napodobující americkou drsnou školu, vydal Boris Vian v roce 1946 pod pseudonymem Vernon Sullivan a sebeuvedl jako překladatele. Z knihy se okamžitě stal bestseller, kultovní četba tehdejší mladé francouzské generace. Také bývá označovaná za nejskandálnější román století, který autorovi vynesl i soudní postih za urážku mravnosti. Kniha, psaná úsporným stylem amerických detektivek, je plná erotiky i brutálních scén.
Nevšední příběh s řadou vtipných až pitoreskních peripetií, kořeněný oslňující autorovou fantazií a odlehčený od začátku do konce svérázným humorem od lehké ironie po sžíravý sarkasmus, vyniká originalitou jazyka, který nesnáší otřelost, nudu a faleš.
Pěna dní (1947) – příběh mladé dvojice Colina a Chloe, o klasické čisté lásce, která nekončí dobře. Červená tráva (1950) – osudy vynálezce „stroje času“ Wolfa a jeho ženy Lil evokují obecně lidský, tragický pocit životního zklamání a osamění v moderní přetechnizované společnosti.
Pena dní (1947), nevšedný príbeh s radom vtipných až pitoreskných peripetií, korenený oslňujúci autorovou fantáziou a odľahčený od začiatku do konca svojráznym humorom od ľahkej irónie po sžíravý sarkazmus, vyniká originalitou jazyka, ktorý neznáša otřelost, nudu a faloš. Jeseň v Pekingu (1947) označil iný velikán francúzskej modernej literatúry Raymond Queneau, ktorý vtedy neznámeho Viana navrhol za transcendentálneho Satrapi Kolégia patafyziky, ako veľký nedocenený román. V prvom pláne ho možno čítať ako príbeh tragickej lásky. Vianova nevyčerpateľná a vždy prekvapivá výbušná fantázie však vytvorila mnohovrstvový príbeh s mnohými Sršňa a symboly (symbol Boha či Osudu, symbol samovraždy, života a smrti), bizarné logikou a humorom založeným prevažne na jazyku. Vian, akoby pre svoju zábavu, zhromaždil na púšti podivnú, rôznorodú spoločnosť a nastolil medzi ňou vzťahy, vychádzajúce z rafinovane parodovaný analýzy. V poetické rovine demonštruje svojvôli ľudského osudu: svet, kde sa môže stať všetko, a hlavne čokoľvek.
Sbírka povídek Podšité chvilky uzavírá česká vydání povídek Borise Viana. Tento výbor se skládá ze tří částí: první tvoří povídky ze samostatného souboru nazvaného Podšité chvilky (psaných v letech 1948–1949), druhou jeden z prvních Vianových pokusů, Pohádka pro průměrné lidi (1943), napsaná pro jeho budoucí ženu Ursulu Kubler. Třetí součástí tohoto výboru jsou Pornografické spisy (psaných v letech 1946–1956), jejichž téma usměrňuje všudepřítomný Vianův humor do patřičných mezí. Sem patří Vianova přednáška o pornografické literatuře a povídka Drankula.
Podzim v Pekingu (vydaný v r. 1947) označil jiný velikán francouzské moderní literatury Raymond Queneau, jenž tehdy neznámého Viana navrhl za Transcendentálního satrapu Kolegia patafyziky, jako velký nedoceněný román. V prvém plánu ho lze číst jako příběh tragické lásky. Vianova nevyčerpatelná a vždy překvapivá výbušná fantazie však vytvořila mnohovrstevný příběh s mnoha jinotaji a symboly (symbol Boha či Osudu, symbol sebevraždy, života a smrti), bizarní logikou a humorem založeným převážně na jazyce. Vian, jakoby pro svou zábavu, shromáždil na poušti podivnou, různorodou společnost a nastolil mezi ní vztahy, vycházející z rafinovaně parodované analýzy. V poetické rovině demonstruje svévoli lidského osudu: svět, kde se může stát vše, a hlavně cokoli.
Původně Boris Vian zamýšlel sepsat seriózního turistického průvodce. V roce 1950 ale text přepracoval, dodal mu literární pečeť svého humoru a fantazie a turisty takříkajíc hodil přes palubu. Výsledná kniha je svědectvím o úžasném uměleckém a intelektuálním životě této pařížské čtvrti v padesátých letech a jako ona je stejně vtipný, jiskřivý a plný fantazie. V dnes již legendárních jazzových sklepech a kavárnách se po válce scházeli hudebníci, malíři, spisovatelé a filozofové, z nichž se mnozí stali legendami druhé poloviny dvacátého století.
První román vynikajícího a u českého čtenáře dobře známého francouzského prozaika, který však knižně vyšel až po Vianově smrti. Absurdní nadsázka, jejíž ostří je zjemněno břitkým humorem z této absurdity vyplývajícím. „Je jenom málo děl, která se zrodila ve stejném okamžiku jako Rozruch v Andénách – v onom kratičkém okamžiku, kdy se to, co je jen způsobem chování, druhem zábavy, nezávaznou recesí, sváteční formou každodennosti, může spontánně přeměnit v literaturu.“ Jiří Pelán
Zběsilá variace na brakové příběhy americké drsné školy ukazuje Borise Viana coby svého druhu Tarantina ze Saint-Germain-des-Prés. Jako bezděčný předskokan postmoderny Vian v tomto pokleslém krimipříběhu plnými hrstmi nabízí ztřeštěné nápady, zábavnou absurditu, jazykové hříčky a jako břitvu ostrý humor. Přitom po celou dobu nezapomíná spiklenecky pomrkávat na zasvěcené čtenáře, že nic z toho by se nemělo brát úplně vážně. Díky brilantnímu překladu Patrika Ouředníka a originálním vizuálním kompozicím máme tak možnost prožít unikátní komiksový trip – zážitek měnící vnímání a rozšiřující vědomí o žánru hardboiled příběhů, ale i o možnostech vyprávění jako takového.
Jeden z nejslavnějších Vianových románů, který oslovil řadu generací zejména mladých čtenářů svou svébytnou řečí, která dává vyniknout poetickému světu humoru a fantazie.
Autor ve svém druhém sullivanovském románu provokujícím způsobem líčí problémy bělocha, který je přesvědčen, že má v žilách část černošské krve. Příběh sám – sex, krev a smrt – je na štíru s morálkou, je však dobře zkonstruovaný a výrazně antiliterární; v doslovu si autor vyřizuje účty s kritiky své první knihy.
Posmrtně vydaná sbírka povídek Vlkodlak (Le Loup-garou, 1970), uspořádaná znalcem Vianova díla Noëlem Arnaudem, nabízí reprezentativni výbor Vianovy tvorby z let 1945–1952, jež patřila mezi jeho nejplodnější období. Každá z třinácti povídek je napsaná jiným, vždy ovšem zparodovaným literárním žánrem – od automatického psaní přes žurnalistiku, kriminální povídku, špionážní thriller až po sci-fi. Všechny povídky jsou přitom prostoupeny tím, co Vianovy texty činí ojedinělými: absurdním a černým humorem, poťouchlostí, ironií, snovou atmosférou a hořkým básnickým smutkem.