Známý a oblíbený český komik Luděk Sobota rozšířil svou první knihu o příběhy, které se mu udály v životě civilním i uměleckém, a ačkoliv jde někdy i o příhody vážné, popisuje je se svým nezaměnitelným humorem, kterým rozesměje čtenáře stejně spolehlivě jako diváky v divadle, v kině či v televizi. Sám autor o své nové knížce říká: „Před časem jsem napsal knihu Facky místo pohádek. Toto by mělo být tak trochu pokračování. Proto Facky II – neboli Dvě facky. Dvě takové hlavní facky jsem totiž od života dostal. A jaké, to se dozvíte, až si mou knížku přečtete.“
O výrazném českém komikovi, herci L. Sobotovi, je málo známo, že si texty pro své výstupy píše většinou sám. Tvrdí, že je to z nouze ctnost. Dodávám: dík za tu nouzi! Sobota ovšem léta píše nejen skeče, monology, dialogy, jímž dává říz skvělou interpretací, ale už před drahným časem se pustil také do vlastních vzpomínek. Vážím si toho, že mě poctil důvěrou a nabídl mi tyto věru osobité spisy k vydání. Už při prvním čtení všech těch jeho neuvěřitelných příběhů jsem řvala smíchy! Suma sumárum: Sobotův humor jest tedy podle mého soudu vzácné koření. Jeho knížku, kterou právě držíte v ruce, pokládám za velmi neformální pokračování "sovákovské švandy". Navíc si odvážně troufnu odhadnout,že se při jejím čtení budete bavit. Slávka Kopecká
Luděk Sobota je známý svým specifickým absurdním humorem nejen jako herec a bavič, ale i jako autor zábavných textů. Ty píše celý život, a to jak kratší literární útvary, tak divadelní výstupy, a v současné sbírce jich shromáždil více než padesát. První část je věnována vzpomínkám z dětství, školních let, ze studia i divadelních začátků, příhodám ze života i „z natáčení“ a zápiskům ze současnosti. Druhá část obsahuje ty nejslavnější Sobotovy monology i dialogy. Doplněno množstvím fotografií z profesionálního i soukromého života.
Kromě hraní a dělání komika chtěl Luděk Sobota už od dětství také psát. Mám syndrom zakuklení. To prý teď mají hlavně děti, protože nechodily přes rok do školy. Já už jsem taky trochu jako dítě, a tak jsem se uchýlil k pasivitě – a to až takové, že si za to sice nadávám, ale stejně u toho polehávám. A přemýšlím. U psaní se vracím sám k sobě. Nejsem žádný hrdina ani výjimečný člověk, ale chci zdokumentovat cestu, kterou jsem ušel. A protože je důležité být upřímný, v téhle knížce na sebe tedy vykecám všechno.